Jelikož při naší návštěvě Reykjavíku byla neděle, při parkování jsme si s cenami nemuseli lámat hlavu. Prostě jsme to zakotvili před katedrálou a dál pokračovali pěšky.
Cathedral of Christ the King vzhledem připomínala anglické katedrály, i když byla poněkud nižší, to je však z podobnosti asi vše. Vnitřek byl jednoduchý, světlý, krásný, ne moc zdobený a v ničem podobný evropským katedrálám s tmou a miniaturními okénky. Vedle umístěnou školu jsme si pouze vyfotili a pokračovali dál k jezeru Tjörnin, v jehož blízkosti se nachází radnice a parlament. Tam nás překvapil hlavně bordel, který tam byl. Například jezírko před radnicí bylo plné odpadků. V infocentru jsme ukořistili papírovou mapu Reykjavíku a postupně došli až k nejslavnějšímu kostelu Hallgrímskirkja, který ale byl kvůli nedělní bohoslužbě na hodinu a půl zavřen veřejnosti.
Čekání jsme vyplnili chozením po obchodech se suvenýry na ulici Skölavörðustígur, kde jsme objevili skutečně vtipné dárky. Konečně jsme vyzkoušeli také pravý islandský hot dog! Většinu párku (60%) samozřejmě tvořilo jehněčí maso. Byl skutečně výborný a mohli jsme si jej ochutit islandským kečupem, islandskou majolkou či podivně hnědou islandskou hořčicí. Já samozřejmě musela ochutnat vše. 😀 Budete-li v Reykjavíku, do této hotdogárny opravdu zajděte. Je přímo před Hallgrímskirkjou!
Pak už ale otevřeli čedičem a vodopádem inspirovaný kostel a my mohli po vystání fronty vyjet výtahem až na nejvyšší vyhlídku na město. Výhled opravdu stojí za to. Město působí barevně. Není bílé (jako Paříž), šedé (jako Londýn), hnědé (jako Amsterdam) nebo červené (jako Benátky), nýbrž barevné! Samotná věž už tak působivá není. Přijde mi, že chátrá, jelikož je tam několik zrezlých železných traverz, oprýskaná omítka a sem tam nějaké to graffiti. Fuj. Interiér nás překvapil svou jednoduchostí. Skoro bych řekla, že byl snad až odfláknutý, kromě krásných varhan tyčících se nad dveřmi. Jinak ale vevnitř nebylo nic, co se týče výzdoby, žádné obrazy ani výmalba.
Sólfar a HarpaPak už jsme zamířili na nákupní ulici Laugavegur, kterou jsme prošli téměř až k Höfði. Procházet se ulicemi doporučuju, narazíte na několik opravdu zajímavých domků. Poté jsme pokračovali zpět podél pobřeží. Tam jsme se zastavili u slunečního jezdce Sólfar (nic moc skulptura), prošli jsme skrz vestibul slavné koncertní síně Harpa (též inspirována čedičem, tentokrát ze skla) a přes přístav jsme došli až k vikingskému muzeu Saga. Reklamu na toto muzeum jsme objevili v papírové mapě města. Navštívila jsem ho sama a z audioprůvodce v angličtině jsem se dozvěděla pár informací o nejslavnějších lidech Islandské minulosti. Převážně tedy o vikinzích. Mohla jsem si také ještě vyzkoušet nějaké tradiční islandské oblečení včetně rekvizit. Navštívila jsem však už i hezčí muzea.
Dokonce jsem navštívila i hezčí města, tím spíše ta hlavní. Nevím čím to, ale Reykjavík si mě zrovna moc nezískal. Není tam nic, co bych označila jako „must see“ a islandský hot dog si koneckonců můžete dát i v Arnarstapi ve stánku na parkovišti.
Možná jsem se o tom ještě nezmínila, ale na letišti jsme si nestihli vyměnit peníze, a tak jsme čekali, kdy na nás dojde krize s hotovostí. A hle? Nedošlo na ni. Naprosto všude bylo možné zaplatit kartou, a kde ne, tam byla kasička, kam se v případě nutnosti daly vhodit i eura.
Zbývalo nám už jen sbalit si svých pět švestek a ráno vyrazit k snad nejslavnější islandské atrakci Blue Lagoon, kterou jsme si předem rezervovali. Sídlí mezi Reykjavíkem a letištěm, takže jsme to měli po cestě. V této lávové oblasti vytékají horké prameny, které zpracovává elektrárna, ochlazuje je a ty potom vytvářejí jezírka, v nichž se koupání stalo tak populární, že zde vytvořili termální lázně. Vstupné je drahé, protože je celodenní, ale v ceně máte i zapůjčení ručníku, použití fénu, kondicionéru a tělového krému, jeden drink v lázeňském baru a jednu pleťovou masku z bílého bahýnka. Lázně jsou venkovní a teplota vody se pohybuje od 37 do 40°C. Každý návštěvník je také upozorněn, že by si měl sundat šperky, aby nezčernaly, a vlasy ošetřit kondicionérem, jelikož termální voda je hrozně vysuší.
V lázních jsme strávili téměř celý den, i když už po hodině jsme nevěděli, co dělat. Ono ohřát se ve vodě je zpočátku příjemné, ale po dvou hodinách už začínáte být přehřátí a tak vylezete ven, kde je cca 10°, tam je ale zima, tak zase zalezete a takhle se chováte až do doby, než je čas odejít. 😀 Je ovšem pravda, že jsme na chvilku využili i lehátek v relaxační zóně. Jiné kratochvíle jsme ale k dispozici neměli, protože připlatit si několik dalších tisíc za exkluzivní balíčky jsme odmítli.
Ještě jsme se s lagunou vyfotili zvenku, jelikož ji obklopuje lávové pole, a pak už jsme zamířili rovnou na večeři do Subway (McDonald’s na Islandu prostě nevedou), dotankovat nádrž auta, vrátit jej v půjčovně a dojít na letiště, odkud jsme vylítali po půl jedné ráno. Ačkoli jsme se celý pobyt snažili zahlédnout polární záři, bohužel k vidění nebyla. Naštěstí při letu domů jsme letěli nad mraky, a tak jsme slabou záři zahlédli. Slabou, ale přece. Výlet to byl krásný, návštěvu Islandu bych všem vřele doporučila, ovšem zamluvte si hostely. S tím stanem se budete akorát trápit. Pokud tedy pojedete na začátku září jako my. V kempech se dá sice trochu ušetřit, ale není to zas taková pálka.
