Anglie – dojmy

Předem musím upozornit, že tento článek vznikl na základě mých vlastních zkušeností. Nebyla jsem všude a asi jako každý člověk jsem ovlivněna subjektivním pohledem na věc.

Už na první pohled mi ale bylo jasné, že je to něco jiného než Amerika. I když jsou tam vidět i prvky americké, je to spíše už Evropa, to je znát. Lidé nejsou tak optimističtí, prostí, odvážní a přátelští. Jsou tu více upjatí, materialističtí a svázaní zvyklostmi. Britové jsou také ohromně důvěřiví oproti tomu, na co jsme zvyklí z Česka. Už jen to, že si přes internet domluví holku z cizí země, cizím jazykem, zvyklostmi, pozvou ji do domu a nechají ji starat se o jejich děti. Pro nás, podezřívavé Čechy je to opravdu nezvyk. Přišlo mi, i jsem se na tom shodla s kamarádkou, že Češi ve všech situacích automaticky hledají, jak by se to dalo obejít, jak se ostatní snaží obejít nás, apod. Jsme nedůvěřiví, podezřívaví a opatrní. Tam je jiné myšlení, nějak se to nepředpokládá a nikdo to ani nedělá, koukali by na něj divně. U nás je spíš bohužel za exota ten, co nepodvádí. Co nikdy nic neukradl, co nechodí na červenou, co nepřekračuje povolenou rychlost, co vrací nalezené věci, co dodržuje předpisy. Kamarádka ztratila v autobuse peněženku a na konečné stanici na ní čekala, a plná. S podobnou situací jsem se setkala jen v Americe. Podobně je to i s lidmi na úřadech nebo v restauracích. Každý je nápomocný, rád a ochotně pomůže, vysvětlí. V Americe bylo vše popsané už při příchodu, tady se sice předpokládá, že to člověk zná, pokud však ne, vždy to někdo ochotně vysvětlí. V restauracích ani za pokladnami jsem se nesetkala s nepříjemným člověkem a i když mi v bance poněkolikáté odmítali založit účet, pořád nebyli protivní.

Musí se to ovšem brát jako Londýn, a pak ten zbytek Velké Británie. Londýn je multikulturní město, jsou tam na cizince zvyklí, a je tak nějak odlišný od zbytku. Je tam neskutečné množství muslimů, indů, a růných národností, jen Britů je tam pomálu. Krásná příroda, typický britský styl a vše, co je vídáno ve filmech se pak objevuje pouze mimo hlavní město. Londýn je normální město. V centru se mísí místy nové budovy, ale většinou spíš staré architektonické skvosty. Ovšem nezaručuje to krásný pohled na město svrchu. V noci je město, se zakrytými nedokonalostmi pěkné, ovšem ve dne je shora vidět pouze neuvěřitelné množství jeřábů (celý Londýn se na většině míst opravuje), šedivé nevzhledné budovy a tak nějak nic víc. Jinak na okraji jsou budovy jako v Praze špinavé, vidět jsou jen staré a oprýskané obchody a paneláky, člověk by se tam až bál jít. Oproti tomu obytné části jsou nádherné. Není-li to centrum, a není-li to pochybný okraj sedmi-miliónového města, tak se Londýn skládá z menších jakoby vesniček, kde je vždy jedna hlavní ulice, na které jsou obchody-vše potřebné, a od ní se rozbíhá množství ulic s řadovými domky, mezi kterými už byste však obchod hledali marně. Po dvaceti minutách chůze se dojde na další hlavní ulici a takto to jde dál a dál. Tyto obytné ulice jsou krásné. Je tam klid, ticho, stromy, parky, školy, jako by to ani nebylo město.

Zvláštní například bylo, když jsem šla do Richmond parku, kde je obrovský prostor složený z luk, lesů, lesních cest, chodí tam jeleni, ale také dost lidí – jako v parku. Jako by to byla příroda ve městě, přišlo mi to až nepatřičné. Tady na vesnici, pokud si někdo najde svůj kousek louky, ví, že to může být jen jeho a málokdy se mu po něm projde někdo jiný, tam je ale vše veřejné, člověk by neměl klid ani v lese, protože tam pořád někdo chodí. Nezvyklé, ale zajímavé.

Co se týče počasí, tak to je tam hodně zvláštní. Během dne se mohou vystřídat všechny 4 roční období a nikomu to nepřijde divné. Pokud vidíte, že venku je nádherně, stejně si musíte vzít deštník, protože do hodiny může být vše jinak. A to souvisí i s náladou. Pokud je hezky, člověk má i lepší náladu, ale deštivo, zataženo, šero, to je na depresi.

Ono toho tam občas na nervy bylo víc. Že auto jezdí po druhé straně, jsem věděla, ale zvyknout si na to, to už je něco jiného. To mi trvalo vážně asi 4 měsíce, než jsem si zvykla rozhlížet se na opačnou stranu. Asi by bylo zajímavé zkusit si v Anglii řídit, ale jelikož jsem bydlela v hlavním městě, kde se dá všude dostat autobusy a metrem, tak jsem řídit nepotřebovala. Naštěstí! Což na levou stranu by se dalo zvyknout, to by problém nebyl, ale na Londýnské miniuličky fakt ne. Po městě jsou ulice stěží pro dvě auta a jsou obousměrné, kde se navíc v obou směrech při krajích parkuje. Nakonec to dopadá tak, že potkají-li se proti sobě dvě auta, jedno musí z celé ulice vycouvat zpět nebo zajet do nejbližšího vjezdu, aby druhé auto mohlo projet. Všude se auta vyhýbají na milimetry, a to nejen mezi sebou, ale i s chodci. Co jsem se tak rozhlížela po dopravě, auta jezdí pomalu, takže lidé před ně normálně skáčou i mimo přechody. Pokud si je někdo jistý, že stihne přejít, tak přejde a auta s tím tak nějak počítají, takže brzdí. Tam to prostě tak chodí.

S cenami se však Británie nevyrovná ani Americe. Co jsem si všimla, tak v New Yorku i v Londýně byly na výrobcích napsány přibližně stejné ceny, rozdíl je však v přepočtu – libra je za 36,-Kč a dolar za 22,-Kč, což už větší rozdíl udělá. Potraviny se dají pořídit i za trojnásobnou cenu, než v Česku, až jsem se občas nestačila divit. Oblečení se oproti tomu dá sehnat v přibližně stejné cenové hladině. Musím však i zmínit, že se značně liší i jejich příjmy, také přibližně trojnásobně, takže oni si to pak mohou dovolit. Po tomto uvědomění jsem se ani nedivila, jak se mohou uživit malé muslimské krámky, do kterých skoro nikdo nechodí, kavárny, kde jsou pravidlem maximálně 3 stolečky pro dva nebo jejich otvírací doby od devíti do pěti. Někdo by mohl namítnout, že podobné otvírací doby tu máme také, ovšem od centra světové metropole bych čekala trochu jiný přístup. No člověk si nakonec zvykne na všechno, takže po pár měsících mi tam už nepřišlo nic divného, to až zase v kontaktu s realitou v Česku. Žití tam má své výhody i nevýhody, v několika ohledech je to i lehčí, ale v Londýně bych to ovšem neviděla na víc, než pár let. Já jsem však zvyklá na české způsoby, a tak jsem se i ráda vrátila. Tímto bych se pro tentokrát rozloučila a bude-li zájem, příště třeba napíšu ještě něco dalšího.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *