Druhý článek se bude týkat rodiny, u které jsem těch téměř 8 měsíců žila.
„Moje“ rodina se skládala z rodičů a dvou chlapců (11 a 13 let). Otec (53) byl vedoucí právního oddělení a paní (51), původem Američanka, pracovala jako manažerka prodeje. A měla bych asi upozornit, že to byli židé. Od toho se potom odvíjelo téměř vše.
Měli také psa, ale jelikož to byla prý nevychovatelná rasa Basenji, neustále musel být pod dohledem, jinak ničil, na co přišel. Dvakrát denně jsem s ním musela absolvovat hodinové procházky, aby se vyběhal a večer nezlobil – nu, nepomohlo to. U něj vlastně nepomáhalo vůbec nic. Lezl na stůl, na linku, jedl oblečení, ubrousky, často pak z toho zvracel, kousal pohovku, klavír, ovladače, ručníky, jediné štěstí bylo, že neštěkal. Ještě ho krotit v hlasitosti, to už by se fakt nedalo. Stačilo, že mi zničil polovinu oblečení.
Děti na mě byly narozdíl od psa slušné. Ne tak ke svým rodičům. Jelikož byli oba chlapci v pubertě, dávali o sobě znát. Děti všeobecně tam mají rozmazlené, však paradoxně mají méně volnosti, než tady u nás. Netušila jsem, že je něco takového možné, ale asi je. Rodiče jim vše koupí, vše dovolí, a jelikož jsou od rána do večera v práci, děti jsou většinu dne pouze ve škole nebo s au-pairkou, která na ně nesmí vztáhnout ruku. Škola i většina zaměstnání začínají až od 9 hodin ráno, což ale znamená, že jedenáctiletému klukovi škola denně končila ve 4 odpoledne, o dva roky staršímu v pět, avšak hodinu se pak ještě dostával domů. Rodiče chodili domů pravidelně v půl sedmé. Tento systém je podle mě nastaven hrozně špatně. To raději půjdu do práce/školy v 6, abych se vrátila dříve. Člověk by měl z toho dne alespoň něco mít. Natož potom když děti s rodičema skoro vůbec nejsou. Ano, musím říct, že peněz tedy mají dost, ale za jakou cenu? Naopak fajn mi přišlo, že děti se ve školách hodně učí o politice, a doma bylo toto téma hodně probírané. Domácí úkoly chtěly po dětech jejich názor na věc, politickou situaci, historickou událost a hlavně vlastní myšlení. To je zase věc, která podle mě v našich školách často chybí.
Do školy a ze školy jsem toho mladšího kluka musela vodit. Ne snad, že by to sám nezvládl, ale jelikož šlo o židovskou základku pro první stupeň, tak škola byla obehnána vysokými zdmi, před školou hlídala ochranka, ve vedlejších ulicích hlídkovali mamči a taťkové s reflexními vestami a vysílačkami a děti ze školy nikdy nepustili, nepřišel-li si pro ně někdo za ně odpovědný, koho ochranka musela dopředu znát. Také se žádné auto nesmělo před školou zastavit a chodci nesměli postávat na chodníku. Pokud se v jednu chvíli před vchodem do školy zdržovalo moc lidí najednou, ochranka zavřela dveře, a čekala, až se dav rozptýlí, načež teprve pak pouštěla ven další dospělé s dětmi. Všechny děti také nosily do škol uniformy a kluci jarmulky a speciální košilky pod trička. Uniformu nosil také starší kluk, který už ale chodil na druhý stupeň soukromé „nežidovské“ školy do centra. Tomu zase rodiče říkali, ať v metru a nikde venku moc jarmulku nenosí, jelikož je to nebezpečné.
Vrátím-li se k práci doma, tak jelikož už byli chlapci starší a moje hlídání nepotřebovali, pomáhala jsem spíše s chodem domácnosti jako praní, žehlení, uklízení, vysávání, vytírání, utírání prachu, občasné vaření, starání se o psa, příprava snídaní, doprovázení kluka do školy, atd. Jelikož tam má většina rodin au-pair, tak je na denním pořádku, že si každé oblečení vezmou pouze jednou a hned jej dají vyprat. I pokud to měli na sobě jen hodinu. Také peřiny povlíkají jednou týdně. Nevadí to, jelikož na praní i žehlení si někoho platí a ostatního oblečení mají ještě mraky. Nemohou se však pak vyhnout tomu, že mají veškeré oblečení seprané. Často, pokud měli oblíbené tričko nebo kalhoty, si pro to také došli na sušák a vůbec jim nevadilo, že to není vyžehlené. Poněvadž se třeba i stávalo, že kluk, který zrovna přišel domů ze školy, si pouze zul boty a šel na zahradu jen tak v ponožkách a uniformě hrát fotbal na trávu, spousta oblečení měla skvrny, které se nedaly vyprat, ale ani to jim nevadilo a nosili to vesele dál i do školy. Moc si věcí nevážili a především skoro vůbec nešetřili, i když u rodičů byly sem tam znát nějaké šetřící návyky, nebylo jich mnoho. Lidé tady si takové chování však nemohou dovolit. Paní se také mnohdy nechala slyšet, že domácnost nezvládá, a proto potřebuje pomoct. Že má spoustu práce, velký dům, je na všechno sama a potřebuje někoho, kdo by jí pomohl s domácností. Nemyslím, že by to nebyla pravda, ovšem slyšet něco takového bylo zvláštní. V Česku jsem se spíš setkala s verzí, kdy pokud žena nezvládá svou domácnost, je to její ostuda, má si čas lépe zorganizovat, spoustu ostatních to zvládají, a není to nic, s čím by se oháněla.
Jinak jsem tam potkala spoustu jiných au-pair. Stačilo napsat na Facebookovskou stránku, kde jsou aupairky z celého světa vzkaz: „Má někdo odpoledne čas?“, a hned přišlo asi 8 odpovědí od holek, které by se rády sešly. Seznámila jsem se tak s Italkama, Slovinkou, Němkama, Polkou, Francouzkama, Slovenkama a Češkama. Češek a Slovenek jsem vlastně potkávala nejvíce. V Londýně jich je plno a kdykoli je možné se sejít a projít se po městě. Nakonec jsem si našla kamarádky nedaleko místa, kde jsem bydlela, a tak jsme mohly jít ven i v týdnu po večerech. Často se to ale praktikovat nedalo, jelikož byla práce celkem únavná.
Na pondělní večery jsem si ale našla kurzy angličtiny pořádané dobrovolníky v nedalekém kostele svatého Gabriela. Byly to lekce, kde rodilý Brit vysvětloval gramatiku, ustálená spojení, či zodopovídal dotazy posluchačů, mezi něž patřili například Španělky, Rumunky, Italové, Íráčan, Japonec, Taiwanec, Běloruska, Gruzijka a mnozí další. Vždy bylo zajímavé poslechnout si, jak se které slovo či spojení používá v daných řečích a člověk i viděl, že není sám, kdo se učí, protože tito lidé byli všeho věku. Musím však říci, že po (často i náročné) práci v cizím prostředí, cizími zvyky a mezi cizími lidmi mě kontakt s vybavením kostela, jeho atmosférou a milými přátelskými lidmi vždy uklidnil a připomněl důvěrně známé prostředí, jelikož jsem odmala byla na kostely zvyklá. Na těchto skvělých hodinách byly také poskytovány materiály a před každou lekcí jsme si mohli dát kávu či čaj se sušenkou. Vše, včetně samotného kurzu, pro účastníky zdarma. Tam se opravdu člověk cítil dobře.
V Londýně jsem se pak také seznámila s bývalou au-pair mé rodiny, která se po mém příjezdu vrátila zpět do školy na Moravu, ovšem po třech měsících jí tak chyběl přítel a Londýn, že školy nechala a vrátila se zpět. Nyní s rodinou udržuje častý kontakt a našla si v Londýně práci. Já se naopak plánovala domů vrátit od začátku, a to jsem také dodržela. Odjet zpět tam plánuji pouze na návštěvu, ovšem kam život člověka zavane, to nikdo nikdy pořádně neví.