Devátý den jsme začaly procházkou nad městem, navazovala kousek od našeho hostelu. Je to taková ulička se stromy, květinami a dřevěnými lávkami. Je velice příjemné a zajímavé, když člověk nemusí jít špinavými ulicemi. A pak jsme vyrazily do Greenwich village najít dům Přátel. Ten jsme našly, ale překvapilo nás, že je úplně mimo a schovaný mezi baráky. Stálo u něj dalších 8 lidí.
Dál jsme pokračovaly přes NoHo a SoHo a přitom jsme obcházely nákupy. Kamarádka sháněla kabelku, nicméně kabelku bez zipu člověk nemůže používat v ČR a se zipem jaksi neprodávali. Ráno bylo konečně celkem chladno, foukalo, ale ve městě už pak bylo teplo. Prošly jsme přes Little Italy, kde bylo na ulicích asi dvacet tisíc pizzerií. To jsem nikde neviděla, všechny pizzerie vedle sebe, jedna vedle druhé. A podobné ceny. Všechny jsou ale maličké, zapadlé a trochu pochybné… To, co tady je a vypadá jako normální obchod, je u nás pochybnej obchod, kam by se člověk bál vejít. A když najdeš lepší, tak už je pak akorát luxusní. To u nás i obchody s normálními cenami vypadají slušně.
Ale už jsme měly hlad, nicméně jsme hledaly a nenašly. Tak jsme šly dál, že si dáme nudle v Čínské čtvrti. Procházely jsme celou Chinatown a nic horšího jsem snad neviděla. Čínsko-anglické nápisy byly v pohodě, ale úzké ulice, ovoce před obchody, pytle s ořechama a kdoví čím ještě před krámama na ulicích, kde se pomalu nedalo ani projít, a každý čtvrtý obchod nabízel příšerně smradlavý hnusný slizký potvory z moře vytažený a takový to všechno – nožičky, krunýře s hodně nožičkama, no fuj! A každý ten krám smrděl na deset metrů tou mořskou potvorovinou. Skoro se nám z toho udělalo špatně. Tak jsme měly zadržený dechy a skoro jsme utíkaly, ale nedalo se, jelikož jsme byly už hrozně utahaný a na těch ulicích bylo přecpáno Číňanama, kteří mluvili čínsky. Nechápu, jak tam někdo může bydlet.
Prošly jsme přes krásný Washington square park, až jsme se dostaly k mostu Manhattan Bridge, a zjistily, že je asi jen pro kola a auta. Náš plán ho přejít na druhou stranu a po Brooklynským zase zpátky tedy nevyšel, tak jsme se musely nějak vrátit na metro, přejet na druhou stranu do Brooklynu, kde se kamarádka hrozně bála, a najít cestu zpět k mostům. Udělaly jsme pár fotek a už jsme byly naštvané a protivné. Bylo zase neskutečné vedro.
Nakonec jsme přešly celý Brooklynský most až k metru. Byly 4 hodiny odpoledne, na nebi ani mráček a my šly po mostě, kam přímo pařilo slunce, teplo se od betonové podlahy ještě odráželo, pod námi auta, z nichž čadil kouř a teplo. Konečně jsem si trochu dokázala představit, jak to léto vypadala rekordní vedra v Evropě, o které jsem přišla. Nebo už vlastně nepřišla 😀
Největší rozdíl byl, když jsme přešly ten most, vyjukaný z příšerný Číny, narvané Little Italy, vystrašené z Brooklynu a přijely jsme na Manhattan, mezi krásné lidi, otevřené široké ulice. I když má Manhattan výškové budovy, stejně se tam člověk necítí stísněně, protože ulice jsou opravdu široké. Na newyorském metru je zvláštní to, že je v něm větší teplo, než venku. Z Prahy jsem to právě znala naopak. Je tam stín, vlaky dělají vítr, ale v New Yorku to bylo něco naprosto jiného. Horší. Naštěstí vlaky jsou klimatizované, a tak bylo konečně příjemně. Vystoupily jsme u slavného hotelu Waldorf-Astoria, tam jsme pak přestoupily na metro směrem k našemu hostelu.
10.den
Dopoledne jsme prošly celou druhou půlku Central Parku, a už od začátku bylo zase hrozné vedro. Vůbec nechápu, kam se newyorčané chodí zchladit. Viděla jsem je všechny akorát se pařit na tom sluníčku, což vůbec nechápu. Já bych nejradši zalezla někam do stínu, ale oni ne. Jdou si na louku házet s míčem číst si nebo se opalovat.
Zbytek parku nebyl vůbec tak upravený jako jeho druhá část. Spíš mi to připomínalo les s úzkými pěšinami, kde bych se bála jít přes den, natož v noci. Šly jsme pořád do kopce a z kopce, nakonec jsme dorazily až k Metropolitnímu muzeu umění, kam jsme radši vlezly hned s tím, že na zámeček půjdeme až pak, protože nám bylo fakt horko, a v newyorských budovách je vždycky klimatizace. Občas člověk v obchodech dostal až facku ledovým vzduchem, bylo to však příjemnější než to vedro v betonových ulicích.
V METu bylo skutečně lépe, možná až moc, že kamarádce začala být zima. Metropolitní muzeum však bylo moc krásné. Rozhodně doporučuji všem. Jak newyorčani nemají přístup nejen k přírodě, ale i k historii, tak zde bylo naprosto všechno. Nemůžou se jen tak sebrat a jít do hradu, který stojí na témže místě už 800 let. Ne, nejde to, protože v USA nic takového nestojí. A proto mají v muzeu například místnost kompletně vybavenou jako místnost na zámku. Vedlejší místnost už je zase naprosto jiná. Je to velice zajímavé, nicméně si myslím, že to působí trochu uměle, a pro představu, jak lidé dříve žili, je to naprosto nedostačující.
Když jsme ale byly uvnitř, venku začalo pršet. Až tak, že jsme koukaly z okna na provazy vody a slyšely hromy. Po prohlídce muzea venku trochu poprchávalo, přesto jsme zkusily dojít k tomu zámečku. Cestou jsme šly kolem obrovského jezera, vyfotily se s Alenkou z říše divů, s Petrem Panem i s Hansem Christianem Andersenem. Pak začalo ale zase pršet, tak jsme to zakotvily do bistra. Tam jsme počkaly, než zase přestalo pršet, doběhly jsme ke krásnému zámečku a zpátky k Guggenheimovu muzeu, kde jsme se jen vyfotily.
Obešly jsme ještě pár krámků a nic jsme nevybraly. Dojely jsme také až k Top of the Rock, kde však výstup na vyhlídku neměl smysl, jelikož zase začalo pršet a bylo zataženo. Vrátily jsme se tedy na hostel a náš výlet tím skončil.