Slovinsko je, myslím si, docela opomíjené. Maličká země uprostřed Evropy, kterou lidi vezmou na vědomí pouze v případě, že ji potřebují přejet cestou do Chorvatska. My jsme však v poslední době slyšeli na tuto zemi docela chválu, a tak nás napadlo se tam zajet podívat.
Cestu z Prahy jsme si naštěstí zkrátili přespáním na Moravě, a tak čtvrteční přejezd nebyl nakonec tak náročný. Po asi pěti hodinách jsme tedy dorazili do Mariboru. Druhé největší slovinské město vlastně není tak velké a je docela placaté. Auto jsme nechali v garážích Garažna hiša center uprostřed města a vyrazili na procházku. Jako první jsme obdivovali Františkánský kostel sv. Marie, který však nebylo možné nijak rozumně vyfotit. Stejný problém jsme pak měli téměř v celém městě. Cesta nás vedla také kolem Památníku vítězství, přes Grajski trg kolem Mariborského hradu až na Slomškov trg. Tam jsme obdivovali Univerzitu, Slovinské národní divadlo a Katedrálu sv. Jana Křtitele. Po celou dobu z města sálala strašně poklidná atmosféra. Nikdo se nikam nehnal, nikde nebyly tuny lidí a hlavně centrum je zavřené většině aut, a tudíž jsou široké uličky plné stolků z přilehlých kaváren. Po nich je radost chodit a bloumat třeba sem a tam. Od katedrály jsme pokračovali skrz radnici na Glavni trg kolem morového sloupu a pak romantickou uličkou přímo k největší mariborské atrakci „Stara trta“. Jde o 440 let starou vinnou révu. Asi poslední věcí, co jsme v Mariboru viděli, byla zároveň asi ta nejhezčí. Červený Stari most přes řeku Drávu s labutěmi obklopený barevnými stromy.
Navštívit město skutečně doporučuju, jako studentské město bych ho přirovnala k Brnu a absolvovat zde třeba Erasmus musí být skvělé. Jediné, co mě tam udivilo, bylo množství graffitti. Podobně jako v Praze zde hyzdí nejrůznější zdi. Město jsme měli „hotové“ asi za dvě hodiny, a tak nám ještě zbyl čas dojet do nedalekého města Ptuj a projít si i to. Sice už se pomalu stmívalo, o to hezčí pohled na město se nám však naskytl. Ptujský hrad na kopci dominuje městu za řekou a z celé dovolené považuji Ptuj za nejhezčí místo. Je krásně klidné a malé. Vyšlápli jsme až k hradu, prošli si Slovenski trg, kde jsme viděli Městské divadlo, Mestni stolp a Orfeův památník a došli jsme až na Mestni trg, kde stojí obecní úřad. Skrz Minoritski trg jsme se pak vrátili k hostelu „Slunce“, kde jsme již měli zaparkované auto.
Další den patřil nejznámějším a zároveň nejkomerčnějším slovinským jeskyním – Postojnska jama. Někteří turisté je schválně vynechávají kvůli své komerčnosti a raději pokračují ke Škocjanským jeskyním. To je ale obrovská chyba. Je pravda, že zde bylo obrovské množství lidí, ačkoli už byl konec října, přesto se s tolika lidmi umí vypořádat. První dva kilometry jeskyněmi vás sveze vláček a vy se nestačíte rozhlížet po té nádheře. Neuvěřitelně krásné a hlavně obrovské tyto jeskyně jsou. Mnohem větší, než jsem dosud viděla v ČR. Od průvodkyně se pak během pěší cesty dozvíte spoustu tradičních i netradičních informací, co se krasových jeskyní týče. Například to, že zde žije jedno roztomilé zvířátko – macarát jeskynní. Říká se mu také olm nebo lidská ryba. Dožívá se totiž cca 70 let, žije ve tmě, takže je skoro slepý, a bez potravy vydrží i 12 let. Na konci prohlídky si lze zvířátka v akváriu prohlédnout, ale nesmí se vůbec fotit. A to proto, že někteří lidé nejsou úplně v pořádku. Nestačí mít všude zákazy focení s bleskem, protože světlo škodí krápníkům i macarátům, ale i když zákaz průvodkyně neustále opakuje, stále lze vidět blýskání foťáků. Nebo jdete kolem jezírka, kde je velký nápis „neházet peníze“, mimochodem tento pokyn byl i na začátku prohlídky, a stejně v něm jsou vidět desítky mincí. Stává se i to, že během prohlídky schválně zhasnou všechna světla, aby si člověk vyzkoušel absolutní tmu a ačkoli jsou lidé varováni, že to potrvá jen pár vteřin, během těch několika sekund se objeví třeba deset rozsvícených telefonů. To prostě nepochopíte. Poslední úsek cesty se jede zpět vláčkem. Prohlídku při návštěvě Slovinska skutečně nevynechejte! A nenechte se odradit ani vysokou cenou, jsme tu přece jenom jednou. 😉
Nedaleko Postojenských jeskyní se nachází největší jeskynní hrad Predjama. Doslova „hrad před jeskynní“. Na tento unikát jsem byla sama velice zvědavá, přesto jsem byla překvapená jeho promyšleností. Vytvořit hrad před jeskyní je jedna věc, ale různé přírodní jámy a skály lze zabetonovat a přizpůsobit si to, jak člověk potřebuje. Něco takového jsem vlastně čekala. Tady však udělali přesně to, v co jsem ani nedoufala. Využili naprosto na 100 % přírodu a vše využili ve svůj prospěch, aniž by nějak zásadně zasahovali do přirozenosti skály. Voda, která se v jeskyni stále tvořila, nebyla odváděna pryč, protože překážela, ale byla zachycována v nádobách a využívána. Ve strmém tunelu byly vytvořeny schody a objevil se přírodní balkon. Hluboká jáma byla využívána jako chladnička. Našel se zde i přírodní komín, pod kterým udělali ohniště. Prostě úžasně využitý a promyšlený. Navíc pohled na hrad nalepený na skále taky neomrzí. A kromě toho, že zde zaparkujete zadarmo, musím zmínit ještě jedno velké plus – k prohlídce automaticky dostanete audioprůvodce ve své mateřštině.
Po těchto dvou vyčerpávajících prohlídkách jsme vyrazili obhlédnout malý kousek slovinského moře do města Piran. Bohužel se v té době již zkazilo počasí, a tak jsme zkusili pár uliček projít za deště, což jsme nakonec vzdali a promočení vyrazili do předem objednaného ubytování. Ještě ale pár slov k Piranu: město má uzoučké uličky a italský vliv je vidět na každém kroku. Auta sem kromě místních nesmí a nejlepší je tak zaparkovat na otevřeném parkovišti Fornace. Parkoviště je u moře a jezdí odsud cca každých 15 minut zdarma autobus do centra. Zaparkujete-li v garážích Fornace, počítejte s tím, že budete muset sjet výtahem do přízemí a odtud ještě asi 100 metrů k zastávce dojít. Raději to zmiňuji, protože je to hodně špatně značeno. V centru jsme toho bohužel moc neprošli, pouze krásné náměstí a asi dvě děsivé postranní uličky.
Bližší informace o cenách a celkově praktičtější info naleznete v článku mého manžela.