Slovinsko – druhá část

Od moře jsme pokračovali zpět do vnitrozemí a při té příležitosti jsme navštívili druhé, neméně známé Škocjanské jeskyně. A tady musím všechny budoucí návštěvníky varovat.Sice se na začátku dozvíte, že půjdete asi tři kilometry pěšky. Co vám ale nikdo neřekne, je fyzická náročnost tohoto zážitku. Na konci prohlídky jsme byli skutečně vyčerpaní a unavení. A to jsme přitom šli skoro celou dobu z kopce. Ale hezky popořádku. Po příjezdu na Škocjanske jame zjistíte, že se na parkovišti nic neplatí, což je plus. Pak si koupíte lístek na danou hodinu a čekání můžete strávit v muzeu nebo u filmu o jeskyních. Poté přichází samotná prohlídka. Nejprve vás však průvodce od pokladny odvede asi kilometr daleko (a možná stejně hluboko) přes cesty, louky a lesy. Poté si vás jazykově rozdělí na skupiny a pak teprve začíná prohlídka. Nám byl přidělen průvodce týpek jako Jake Gyllenhaal. A byl sice vtipný, nicméně přes slovinský přízvuk mu občas bylo špatně rozumět. Už po několika metrech zjistíte, že to tu není zdaleka tak krásné jako v Postojenských jeskyních, zato je to ale mohutnější, opravdovější a konečný kaňon je mega obrovský. Přesně jak říkal průvodce – jako v Pánovi prstenů nebo v podzemí Gringottovy banky. A tu velikost místa si uvědomíte díky osvětlené cestičce podél zdí. Fotit se tu ale nesmí, a tak vám na ukázku žádnou fotku bohužel dát nemůžu. Poté co projdete celé jeskyně (většinou po schodech) až na dno k říčce, začnete opět pomalu stoupat vzhůru, přičemž poslední úsek se svezete lanovkou. Navštívit pak ještě můžete nedalekou vyhlídku, ze které ale není vidět nic zajímavého, pouze zarostlé skály.

Škocjanské jame

Odtud jsme se konečně dostali do hlavního města. Zaparkovali jsme opět v garážích poblíž centra a vydali se na obhlídku Lublaně. V tu dobu zde probíhal jakýsi maraton, a tak nám chvíli zabralo najít správnou cestu přes zatarasenou běžeckou trasu kolem parku Kongresni trg. Naštěstí se zadařilo a my se objevili u krásné říčky, přes níž vede jeden most za druhým. Došli jsme až na Prešerenovo náměstí ke slavnému Trojmostí, naproti kterému stojí Františkánský kostel Zvěstování. Sami jsme moc nevěděli, co v městě navštívit, a tak jsme se připojili k Free tour, kde nás dívčina vzala po nejvýznamnějších památkách Lublaně. Prošli jsme tedy podél Plečnikovy kolonády až na tržnici, přičemž v kolonádě se prodává maso, na tržnici ovoce a zelenina. Dozvěděli jsme se také, že do centra je vjezd autům zakázán už od roku 2007 a ačkoli proti tomu lidé zpočátku protestovali, dnes jsou díky tomu místo parkovišť kolem řeky kavárničky a restaurace, což přidává na atraktivnosti místa. Jako malou náhradu město zařídilo elektrické zelené taxíky, které vás zdarma odvezou kamkoli po centru. Stačí si jen nějaký zastavit.

Lublaň

Navštívili jsme ještě Mesarski most s tisíci zámky, Dračí most, Radnici, Robbovu kašnu tří řek nebo Mikulášskou katedrálu se staře vypadajícími, ale relativně novými dveřmi. Zbytek free tour jsme bohužel už neabsolvovali, protože se pomalu začalo stmívat a my se chtěli ještě vyjet lanovkou podívat na nad městem se tyčící Lublaňský hrad. Z něj však nějaký extra výhled není, protože z poloviny je výhled zarostlý stromy a v druhé polovině je vidět město, které však nijak moc hezký pohled nenabízí. Nic, co by stálo za to vidět. Nakonec jsme nasedli do auta a ubytovali se v městečku Lesce, kde jsme našli úžasně levný hostel s neuvěřitelně levnou (a dobrou) snídaní. Kouzelné na místě bylo i to, že hostel stojí vedle kostela, který každou čtvrt hodinu vyzvání. Pro někoho problém, pro nás zážitek. Cestou jsme jen vynechali návštěvu Veliké planiny, na kterou nebyl čas ani počasí.

Lublaňský hrad

Následující den patřil přírodě a my se vydali do Triglavského národního parku. První zastávkou byla soutěska Vintgar. Budete-li někdo mít cestu kolem, určitě se zastavte a pokud možno v ranních hodinách. My jsme totiž byli teprve druhé auto na parkovišti, přičemž při cestě zpět jsme co padesát metrů potkávali další a další lidi. I když drobně pršelo, soutěska byla skutečně nádherná. Podél skal jsou krásné dřevěné lávky, po kterých jdete nádhernou procházkou kolem řeky a několikrát i přes. Pohled dovršovaly barevné stromky a krajina pokrytá podzimním listím. Došli jsme až na konec k vodopádu, ale úplně bych se spokojila s první polovinou cesty. Pak už to bylo moc dlouhé, jelikož jsme tím strávili hodinu a půl a jde se stejnou cestou tam i zpět. Chce-li někdo kratší verzi a nevynechat to nejkrásnější, stačí dojít jen tam, kde končí skály na obou stranách, ustane šumění vody a na chodníčku levého břehu se objeví dřevěné posezení. Tam končí nejhezčí část. A stojí i za cenu vstupného.

Vintgar

Dalším bodem byl Bledský hrad s výhledem na jezero. Předražené vstupné vůbec nestojí za to, co vevnitř uvidíte, ačkoli k vidění je toho spousta. Například hradní tiskárna, včelín, vinárna, restaurace, muzeum nebo kaple. Nicméně výhled na jezero s ostrovem je úžasný. Ještě jsme měli v záloze vyhlídku Malá osojnica, jenže jelikož pršelo a neměli jsme čas na obě, zvolili jsme hrad. Pak jsme si projeli jezero kolem dokola, ale jelikož se nedalo nikdo zaparkovat, dobrý výhled na jezero už se nám nenaskytl. Místo je uzpůsobené spíše na procházky a pro lidi, co stanují v blízkém kempu. A jelikož se nám rozpršelo, na procházky nebyla vhodná chvíle.

jezero Bled

Pokračovali jsme tedy k Bohinjskému jezeru, na kterém toho k vidění také moc není, je to místo spíše pro letní radovánky, a tak jsme přejeli ke 4km vzdálenému vodopádu Savica a doufali jsme, že se počasí umoudří. Naopak se ještě více rozpršelo, pokud to bylo vůbec možné. A po dvaceti minutách rozhodování jsme se k vodopádu nakonec nevydali. V tom lijáku to nemělo cenu. Akorát bychom promokli a byli naštvaní. Ono taky hrálo trochu roli, že o měsíc dříve jsme na Islandu viděli vodopádů nepočítaně, tak oželet jeden další si můžeme dovolit. Ze stejného důvodu jsme vynechali i vodopád Kozjak. A ještě jsme vzdali také návštěvu soutěsky Mostnica, jelikož jednu (větší) soutěsku už jsme navštívili. Ničeho ale nelitujem, však není všem dnům konec. 🙂 Rozhodli jsme se tedy pokračovat a objet Triglavský národní park kolem Napoleonova mostu, kde tekla voda proudem. Původní plán, projet Vršič pass ještě ten den, vzal za své, když nepřestávalo pršet a rychle se stmívalo. Usoudili jsme, že zkusíme štěstí, ubytujeme se ve městě Bovec a ráno třeba bude líp. Nebylo. Ale to bych předbíhala. K ubytování jsme dostali i 10% slevu do pizzerie, kterou jsme navštívili a byli docela překvapeni nevysokými cenami. Provozovatelé restaurace zase byli překvapeni, že někdo přišel, protože se pro nedostatek zákazníků evidentně nudili. 10% sleva platila i na aktivity hostelu jako sjíždění řeky na raftu, kajaku nebo kánoi, skok s padákem, horolezectví, hydrospeed, jeskyňářství, paragliding, horská cyklistika, canyoning nebo zip line. Bohužel však z důvodu počasí ani jedna aktivita nebyla v provozu.

Napoleonův most

Ráno jsme tedy hned po snídani vyrazili, ale ačkoli kolem 7 ještě nepršelo, od půl 8 už nepřestalo. Přesto jsme zastavili ještě u pramene řeky Soča a vydali se k němu. Jenže za neustálého deště jsme nejenom promokli, ale k cíli jsme prostě nedorazili. Cesta sice nebyla daleká, ale asi 5 metrů před koncem nás zastavila mokrá, kluzká a strmá skála, na které se dalo držet pouze s pomocí ocelového lana. Jenže ať už v druhé ruce držíte deštník nebo ne, prostě to nejde. Pouze na vlastní nebezpečí. Není divu, že tam kromě nás také nikdo jiný nebyl. Zmoklí jsme dorazili zpět k autu a pokračovali směrem domů. Slavný průsmyk Vršič jsme tedy projeli také za deště a přesto to byl skvělý zážitek. Doporučuji jej všem! Padesát ostrých zatáček a výhled na nedaleké kopce při dobrém počasí i mnohem dál. Dostali jsme se až do 1.600 metrů nad mořem a nakonec vyjeli v krásném městečku Krajinská Gora. Brzy poté jsme už překročili hranice Rakouska a přes Graz a Vídeň dorazili zpět do rodné vlasti.

Soča

Ještě se v krátkosti zmíním o dopravě. Cestou národním parkem jsme nepotkávali téměř žádná auta (určitě i díky tomu, že bylo ráno), nicméně ani na dálnici nejezdí tolik aut jako u nás. Zajímavá je především skutečnost, že každé druhé auto je kamion. A pokud provoz zhoustne (kolem Lublaně), tak se bohužel (nebo bohudík?) nechovají tak, jako řidiči u nás. V pravém pruhu se jezdí pomaleji, v levém pruhu se předjíždí. K předjíždění často stačí maximální povolená rychlost, tj. 130km/h, a pokud se objeví někdo, kdo jede rychleji, dodržuje bezpečnou vzdálenost, počká než někoho předjedete a zařadíte se. Nikdo se na nikoho netlačí, nebliká, neohrožuje a řízení je proto pohodové a nestresující. Fakt jsem z toho neměla tak špatný pocit jako na dálnici v ČR. Někde se to prostě zvládá. Každopádně návštěvu Slovinska všemi deseti doporučím a tento stát nyní vidím jako neprávem přehlížený. No řekněte, kdo odpoví „Slovinsko“ při otázce, kam se chce někdy podívat? Mezi prvními třemi státy jej nemá asi nikdo. Což je fakt škoda. Sem bych se klidně ještě někdy vrátila.

Vršič

Zajímají-li vás dojmy ze spíše praktického úhlu pohledu, přečtěte si článek mého manžela.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *