Island – den osmý a devátý

Tuto trasu jsme měli jako náhradní. Pokud vše půjde podle plánu, poloostrov Snaefellsnes projedeme. Pokud se někde zdržíme, můžeme jej vynechat. Naštěstí i přes komplikaci s klíčem jsme na poloostrov čas měli a dnes už můžu říct, že vynechání nedoporučuji! Sice na tomto ostrově neuvěřitelně moc fouká, to se ovšem dá brát jako další z mnoha zážitků. K tomu se ještě dostaneme. 🙂

Příjezd na Snaefellsnes byl trochu nepříjemný. Cesta totiž není asfaltová a štěrková je hrbolatá. Příjemné to prostě není. Bylo to podobné jako na jihu u města Hella. Naštěstí jsme kolem pobřeží bezpečně dojeli až ke slavnému kopci Kirkjufell. S oceánem pak vytváří krásnou podívanou. Vyfotit se s ním je však nad lidské síly, jelikož zde hrozně fouká vítr. Kvůli tomu jsme se ani nešli podívat na vodopád Kirkjufellsfoss, který je hned vedle a raději se hned vrátili do auta, se kterým vítr také házel.

Kirkjufell

Pokračovali jsme až ke kráteru Saxhólar. Vede na něj železné schodiště s nízkými schody. Už když jsme stoupali nahoru, foukal vítr. Ten však na tomto poloostrově foukal všude. Co jsme však zažili nahoře, jsme opravdu nečekali. V životě jsem se nesetkala s tak silným větrem, který by člověka nutil pouze stát, hlídat si kapsy a neřešit, že cuchá vlasy a sundává gumičku. Umění bylo i dokázat stát na místě. Nejlépe to člověk zvládl, když si sedl a počkal, až ten největší fičák na chvíli přejde. Zážitek to byl naprosto neskutečný, doporučuju ho všem, ovšem musíte si být jisti, že se nenecháte sfouknout z kráteru dolů. A na nějaké focení můžete zapomenout. Máte co dělat sami se sebou. 😀 Nakonec jsme ještě přemýšleli, proč alespoň dole nebyla varující cedule a není-li vlastně tento zážitek ojedinělý, že na něj musíte mít štěstí.

Vyfoukaní jsme pokračovali dál a zahlédli plné parkoviště, tak jsme se rozhodli zastavit. Podle cedulí se jednalo o útesy Svalþúfa – Þúfubjarg a šlo o krásnou podívanou.

Svalþúfa – Þúfubjarg

Dalším bodem na seznamu byla vesnička Arnarstapi. Z velkého parkoviště se dostanete až k oceánu a nabízí se vám nádherný pohled. Vlny bičují útesy nezměrnou silou. Pozorovat tříštící se bílé vlny by mohl člověk celý den. Sama si dnes při pohledu na fotky říkám, proč jsem tam alespoň hodinku nepobyla a nevnímala tu nádheru. Pak si však vzpomenu na to, jaké to tam bylo. A ono se to prostě nedalo! Chladno nás prostě přirozeně popohánělo směr auto. Člověk tam stojí, kouká, fotí, studený vítr mu bičuje obličej. Reflex pak člověku napovídá, že v tom autě bylo lépe. Dlouho se to vydržet nedá. Je tam ale skutečně krásně a viděli jsme i vykvetlé pampelišky. Dojít se dá ještě i kousek vedle ke skalní bráně Gatklettur (kam jsme došli) nebo ještě dál k majáku (tam jsme nešli).

Gatklettur

Místo toho jsme pokračovali k minerálnímu prameni Ölkelda. Trochu jsme si natočili do lahve, abychom ochutnali, ale fanouškem železité chuti jsme se nestali.

Následně nás navigace navedla mezi krávy místo k čedičové zdi Gerðuberg. Krávy jsme pozdravili, počkali než se uráčí opustit cestu a dojeli jsme na správné místo.

Ölkelda a Gerduberg

V plánu jsme pak měli ještě kráter Eldborg, ale po příjezdu na parkoviště a zjištění, že bychom k němu museli ještě 3 km dojít, jsme si jej jen vyfotili z dálky a parkoviště opustili. Kráterů už jsme viděli dost a celkově se nám to už zdálo dlouhé.

Těsně před příjezdem do kempu Hverinn jsme se ještě stavili u čoudících pramenů Deildartunguhver, ale odsud stojí za zmínku pouze skleníky vytápěné teplými prameny a samoobslužný krámek s rajčaty. Návštěva lze vynechat.

Poslední noc v kempu jsme si užili a opět potkali spoustu Čechů, jako všude na Islandu. V kempech je však koncentrace největší. Kde naopak Češi nebyli vůbec, byla Modrá laguna, kterou jsme navštívili poslední den. Však i my jsme se rozhodovali, jestli vstupné 2000 Kč za osobu stojí za to. Na Islandu jsme však jenom jednou!

Zbýval nám poslední den cestování a ihned po příjezdu na Hraunfossar jsme byli okouzleni. Nádherný soubor několika desítek malých vodopádečků působil skutečně jako z pohádky. Úžasné!

Hraunfossar

Pokračovali jsme pak do města Akranes, kde jsme navštívili místní maják. Vstupné jsme se pokoušeli zaplatit v infocentru, jelikož byl ale jakýsi problém s převodem peněz, paní nás tam pustila gratis. Pak jsme ještě zažili infarktovou situaci, kdy nám kolem jedoucí auto signalizovalo, že máme prázdnou gumu. Naštěstí jsme zjistili, že je pouze ušlá, a po příjezdu na nedalekou benzínku jsme pro jistotu dofoukli všechny. Těšili jsme se, jak auto vrátíme a zbavíme se takové šunky.

Akranes

Následovala návštěva vodopádu Glymur, kam jsme však nedorazili. Vybrali jsme si špatnou trasu a po kilometru skrz jeskyni jsme dorazili k řece, kterou bychom museli přebrodit né úplně suchou nohou. Návštěvu jsme si nakonec rozmysleli a chvíli jen pozorovali odvážlivce, kteří se vody nezalekli. Uklidňovali jsme se, že podle fotek stejně není moc o co stát. Navíc začalo zase pršet, tak jsme jen pozdravili ovečky, které jsme potkali a vyrazili do národního parku Þingvellir.

Brod na Glymur

Ačkoli neustále drobně pršelo, národní park se mi velice líbil. Nejenže z něj byl daleký výhled na mokřiny, ale také se tu procházíte mezi euroasijskou a severoamerickou litosférickou deskou. Tento propad je zde ještě lépe vidět než na mostě, který jsme navštívili první den, protože mezi skálami vede cestička. Po té si můžete udělat asi kilometrovou procházku, potkávat informační cedule a zahlédnout třeba místo označené islandskou vlajkou, kde se scházel první parlament na světě. Na konci je ještě k vidění vodopád Oxararfoss. Překvapilo mě, jak je místo hezké. Vstupné se neplatí, pouze parkovné.

Þingvellir

Vlastně až tady před Reykjavíkem jsme začali potkávat maličké lesíky. Jinde na Islandu na strom moc nenarazíte. A s kamiony je to stejné. V těchto končinách je to totiž zase trochu jiné než na zbytku Islandu.

Na celém ostrově lze potkat všechna roční období ve čtvrthodině a také různá podnebí. I mraky jsou zde tak hrozně nízko jako nikde jinde, kde jsem doposud byla. Občas se vám zdá, že do nich prostě musíte vjet. A to přitom jedete podél pobřeží, takže o vysoké nadmořské výšce nemůže být řeč.

Severní ledový oceán

Co se ještě řízení týče, za celou cestu jsme naštěstí nenarazili na jedinou řeku, kterou bychom museli přebrodit autem, ačkoli před tím všude varují.

Na poslední dvě noci jsme si rezervovali pohodlný reykjavický hostel, který, jak jsme později zjistili, obsluhoval Čech, a tak jsme měli veškeré informace ve své mateřštině.

Místo prvního parlamentu na světě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *