Island – den první

Ano, vidíte správně, byli jsme na Islandu. Proč? No proto, že je to teď nějak fenomén a hlavně proto, že jsme tam ještě nebyli a jednou se to přece udělat musí, žejo. 🙂 Dohodli jsme se s několika přáteli, že pojedeme hromadně, z čehož je určitě všem jasné, že jsme nakonec odjeli pouze ve třech. 🙂 Musím tedy ještě přiznat, že další dva kamarádi jeli v jiném autě po vlastní trase, ale dá se to počítat? 😀

Zjistili jsme si na internetu, co se dalo, vytipovali místa, která chceme vidět, objednali letenky, rezervovali auto, nakoupili oblečení a vyrazili jsme. No dobrá, takhle jednoduché, to zase nebylo. Museli jsme nejdřív zjistit, jak to tam vůbec chodí.

  • Dle internetových článkařů prý stačí stan a přespávat v kempu. Je to vlastně i nejlevnější varianta oproti předraženým penzionům a není nic jednoduššího. Koupili jsme si tedy stan a karimatku.
  • Není to místo na chození po městech, nýbrž po přírodě, přičemž tam nebývá úplně teplo. Museli jsme si tedy nakoupit oblečení do přírody. V Decathlonu jsme celkem nechali asi 3 500 Kč a gratulovali jsme si, jak levné to vše bylo.
  • Jelikož tam prý v noci bývá teplota i lehce nad nulou, na Výstavě stanů jsem si koupila i třísezónní spacák.
  • Co se týče jídla, vezli jsme s sebou hlavně instantní polívky a těstoviny, kvůli čemuž jsme si museli pořídit vařič. Jídlo totiž Island musí převážně dovážet, a tak je převelice drahé. Snad se objeví nějaké fastfoody.
  • Objednat letenky bylo jednoduché, nicméně s cenou už to bylo horší. Pod 8 500 Kč i se zavazadlem jsme se prostě nedostali.
  • Délku pobytu jsme určili na 11 dní, protože jsme se rozhodli objet celý ostrov dokola, abychom toho viděli co nejvíc a nemuseli jsme se sem už vracet. Inspirovala nás k tomu přednáška Tripel kluků, kteří ostrov stihli objet za 6 dní. Měli jsme tedy velkou rezervu.
  • Nakonec rezervace auta taky nebyla žádný med, protože jsme zaprvé četli katastrofické scénáře lidí, co si půjčili obyčejné auto a zapadli, a zadruhé jsme viděli ceny aut terénních. Rozhodli jsme se pro zlatý střed, tedy co nejlevnější auto s možností pohonu na všechny čtyři, čímž byla Dacia Duster.
  • O mezinárodních půjčovnách jsme také slýchali různé zkazky, a proto padlo rozhodnutí na místní půjčovnu Blue Car Rental.

Jak je to ve skutečnosti s těmito skutečnostmi? 😀 Čtěte dál a dozvíte se to.

Vyzbrojeni těmito informacemi a tím nejlepším, co jsme sehnali v ucházející cenové relaci, jsme tedy konečně vyrazili.

Na letiště v Keflavíku jsme doletěli po cca čtyřech hodinách po půl jedné ráno. Když jsme nalezli Exit z letiště, kde jsme obdivovali jednoduchou architekturu, vylezli jsme do noci. Abychom zase ihned zalezli zpět do vestibulu letiště. Venku foukal nepředstavitelný vítr a k tomu středně silně pršelo. Za těch pár sekund venku jsme stihli promoknout, nechat si zacuchat vlasy a nechat se naštvat. Nepřipravení a nevyspalí jsme neměli náladu na žerty, tím spíš, že jsme netušili kudy tudy k půjčovně aut. Nakonec jsme se odhodlali a přímou cestou z východu jsme po chodníčku dorazili k ukazateli Shuttle bus. Autobus nás pak zavezl asi 200 metrů k půjčovně aut. Tam nám slečna předala klíčky, informace a na obrázku autíčka vyznačila všechny škrábance a nedostatky, které auto má. A že jich bylo požehnaně. Věděli jsme ale, že si půjčujeme Used model, a tak jsme si řekli, že alespoň nebude vidět, pokud nějaký ten škrábaneček přidáme. A o nějakém focení auta nebo kontrolování, zda slečna označila vše, jsme si mohli nechat jenom zdát. Tma, déšť, vítr… Prostě jsme jen naházeli kufry do auta a vydali se do vytipovaného kempu cca 50km daleko. Kam jsme mimochodem nedojeli. 😀

Po asi kilometru cesty ve tmě, dešti, v cizím autě, terénu, silničním značení a celkově minimální viditelnosti, jsme se rozhodli najít bližší kemp. Tam jsme možná dojeli a možná ne, každopádně tolik pršelo, že jsme to nezjistili. A pak že na Islandu nebývá tma. 🙂 Auto jsme zaparkovali vedle jiného na parkoviště, vytáhli spacáky a zbytek noci strávili v „romantickém“ prostředí auta. Déšť bičoval okénka, vítr otřásal autem a nebylo vidět na krok. Až ráno jsme zjistili, kde to vůbec jsme a jak to tam vlastně vypadá. A kemp to nejspíš nebyl. Ale jakési parkoviště u vikingského muzea. A co bylo zajímavější, vedle oceánu! My parkovali jenom pár metrů od zátoky! V tuto chvíli jsme však na návštěvu muzea neměli myšlenky a vydali se najít nejbližší supermarket. Měli jsme štěstí. Bónus sice otvírali až v 11, nicméně Krónan byl otevřen už v 10, a tak jsme po snídani ve vedlejším Subway nakoupili, nedaleko na benzínce sehnali i plynovou bombu a vydali se za islandským dobrodružstvím.

Ještě pár slov k nákupu v Krónanu: Nenašli jsme neperlivou vodu a svedli jsme to na přítomnost pitné a nezkažené vody všude možně v přírodě. A co se týče cen, skutečně je na Islandu draho, ovšem ne tolik, jak bylo inzerováno. Přišlo mi, že je to zhruba stejné jako v Paříži. Jednu levnější věc jsme však našli – Pringles! Tato dobrůtka stála o polovinu méně než v našem supermarketu, a proto se naše dovolená od této chvíle nesla na vlnách Pringlsek. 😀 Na konci dovolené jsme Pringlesky nemohli ani vidět. 😀

První naše zastávka byla na mostě mezi kontinenty. Není to nic ohromného, nicméně ten pocit, že stojíte mezi euroasijskou a severoamerickou litosférickou deskou je cool. Prý se tam někde dá sehnat i certifikát o navštívení, o tom jsme ale nevěděli. Pamatuju si však, že hned po výstupu z auta byl cítit hrozný smrad, který jsem myslela, že dlouho nevydržím. Nakonec jsem si na něj nejspíš zvykla, protože geotermální oblasti byly cítit téměř po celém ostrově a zas až tak strašné to nakonec nebylo.

Most mezi kontinenty

Následně jsme zamířili na útesy Selatangar. Cestu tam jsme však po asi 200 metrech vzdali, protože jsme si nechtěli urvat podvozek na neuvěřitelně hrbolaté a kamenité pěšině plné výmolů. Netuším, jak by to tam vypadalo, nicméně cestu nedoporučuji nikomu, kdo nemá na autě křídla.

Cestou k první velké geotermální oblasti jsme se ještě stavili u krásného azurového jezírka Graenavatn a z auta vyfotili bublající Fúlipollur. Hned naproti jsme však už zajížděli na parkoviště a vydali se po dřevěných chodnících do různobarevného středu oblasti. Seltún neboli Krýsuvík nabízí kouřící, bublající a sírou smrdící podívanou. Je to něco naprosto nezvyklého a strašně zajímavého. Krásně vytvořené místo.

Seltún / Krýsuvík

Celý poloostrov Reykjanes byl vlastně zajímavý a nezvyklý, ovšem zase jiným způsobem. Nebyly zde stromy ani trávy, ale především kameny pokryté maximálně mechem.

Na další místo jsme projížděli skrz městečko Hveragerði a byli jsme jím okouzlení. Upravené trávníky, chodníky, vysázené květiny. Opravdu si dali záležet. Městečkem jsme dojeli až na parkoviště, odkud jsme měli dojít k přírodnímu koupání Reykjadalur. Tříkilometrová cesta vede přes hory a kopce převážně pořád do kopce a krásně u toho zvládnete klidně i dvakrát zmoknout docela silným deštěm. Vítr vás ošlehává ze všech stran, když neleje, tak alespoň poprchává, mraky lidí chodí ve stejném i opačném směru a klidně zde potkáte i koně. Travnaté kopce nabízí úchvatnou podívanou, pokud si neuvědomíte, že sice vidíte do dáli, přesto cíl je v nedohlednu. Nakonec procházíte zakouřenou krajinou s jezírky a vřícím bahnem.

Cesta k teplé říčce

Místo je vlastně říčka s vlažnou až horkou vodou, záleží na tom, jak blízko k horkému prameni půjdete. Po obou stranách řeky jsou dřevěné chodníčky a paravány, za kterými je možné se převléct. Říčka samotná mě zklamala, jelikož jsem čekala čistou vodu, což nebyla. Musím přiznat, že obdivuju lidi, kteří se v tom příšerném počasí a mrazivé zimě svlékli. Chápu, že říčka sice zahřeje, ale dá se pak vůbec vylézt ven? Já osobně jsem na koupání rezignovala a zkusila si ve vodě zahřát alespoň nohy. Závěr? Cestu sem skutečně nedoporučím, jelikož tak příšerná cesta má cíl, který ji bohužel zdaleka nevyvažuje. Nevím už, jestli to bylo při cestě tam nebo zpátky, nicméně nás uprostřed kopců bez jakékoli možnosti schovat se zastihly i kroupy a my skutečně naštvaní, promočení a zmrzlí tento zážitek definitivně odepsali. Nestojí to za to. Jó, Island. Čí to byl vlastně nápad?

Reykjadalur

Další zastávkou byl kráter Kerið. Ten dojem zase o něco zlepšil. Návštěvu červeno-zeleného kráteru s azurovou vodou sice doprovázelo slabé mrholení, nicméně podívaná stála za to i se zpoplatněným vstupem. Kráter jsme obešli po vrchu kolem dokola, jen dolů jsme se už podívat nešli. Den jsme zakončili v kempu Geysir, kde se kolíky od stanu bořily do země jako do másla. V životě jsem neviděla, že by to šlo tak snadno a přitom to pevně drželo. 🙂 Stanovali jsme u stromů, přičemž jsme z druhé strany postavili auto tak, abychom byli co možná nejvíce chráněni před studeným větrem. Ono sice možná skutečně bylo 8 stupňů, jak tvrdila předpověď, ale ledový vítr dojem z teploty snižoval alespoň na 2°, tím spíš, že jsme byli zmoklí. Naše těla si na zimu teprve zvykala, i když nemůžu říct, že by si do konce dovolené zvykla.

Kerið

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *