Neuschwanstein – zámek všech zámků

Co je to Neuschwanstein správně zodpoví jen malé procento lidí, přesto nejpopulárnější obrázek zámku z puzzlí zná snad každý. Přesně tam jsme se rozhodli strávit červencové svátky.

Vyrazili jsme autem po šesté ráno a kolem poledne dorazili do městečka Hohenschwangau. Auto jsme zanechali na prvním z několika parkovišť ve městě a vyrazili si koupit vstupenky na prohlídku. Po strávení cca půl až třičtvrtě hodiny v celkem dlouhé frontě nám bylo bohužel oznámeno, že oba dva zámky ve vesnici už navštívit nestihneme, jelikož u obou se již lístky prodávají na poslední prohlídkové časy. Leda se sem vrátit druhý den, opět zaplatit parkovné a vystát frontu. Tuto možnost jsme zatím nechali otevřenou a koupili jsme tedy pouze lístky do slavnějšího Neuschwanstein. Do prohlídky zbývalo něco málo přes tři hodiny, a tak jsme se dnes nedosažitelný Hohenschwangau vydali alespoň okouknout zvenku. Popisovaná dvacetiminutová cesta trvala minut tak deset a nabídla velice působivé exteriéry. Krásně upravená zahrada, žlutá omítka a zámecké hradby s výhledem na hory působily velmi romanticky. Král Ludvík II. Bavorský, jenž nechal zámek Neuschwanstein spolu se zámky Linderhof a Herrenchiemsee postavit, zde na Hohenschwangau strávil své dětství, načež se rozhodl pro stavbu vlastního zámku – Neuschwansteinu – v docházkové vzdálenosti.

Hohenschwangau

O Ludvíkovi II. Bavorským jsem často četla jako o šílenci, který stavěl zámek za zámkem, zadlužoval se a žil ve vlastním světě tak moc, až se ho snažili zbavit svéprávnosti. Čím víc jsem se ale při prohlídkách zámků o Ludvíkovi dozvídala, tím více jsem s ním sympatizovala. Myslím, že to vůbec nebyl šílenec. Byl to obyčejný člověk, který se zahleděl v dávných dobách, kdy jeho titul „král“ znamenal vládu, respekt a moc. Narodil se však již v době, kdy už tato pravidla zdaleka neplatila, avšak na rozdíl od obyčejných lidí měl prostředky, kterými si mohl svůj sen alespoň částečně splnit. Zamyslete se, koho by nenaštvalo, že se narodí jako budoucí král, a když se jím konečně stane, svět je již tak daleko, že se mu pod okny už skoro prohánějí auta, a jeho moc je už radikálně omezená.

Od Hohenschwangau jsme vyrazili pěšky do kopce k hlavnímu cíli dne, přičemž nás rozčiloval akorát vytrvalý deštík, který až do večera nepřestal. Jelikož jsme měli do prohlídky ještě dost času, kolem zámku jsme ještě zamířili k Mariánskému mostu, odkud je na zámek ten nejlepší pohled. Sice si chvilku vystojíte frontu, ale stojí to za to. Náš soukromý tip je jít úplně na konec mostu, jelikož tam není skoro nikdo, zatímco se všichni štosují na začátku s cílem ukořistit fotku co nejdříve.

Neuschwanstein z Marienbrücke

Na prohlídce jsme s nadšením obdrželi audio průvodce v češtině a mohli si tak vychutnat veškeré informace, které byly nabízeny. V cizích jazycích se přece jen nějaké to procento ztratí v překladu. Malou vadou na kráse zde bylo akorát to, že skupina byla celkem velká, a tak průvodkyně občas už zapínala informace o ložnici, zatímco několik lidí ještě prohlíželo halu, a tak nemohli vidět, o čem se mluví, nebo když přes množství lidí člověk na popisovanou věc neviděl a musel se k ní vrátit, až když se místnost vylidnila.

Někdo by mohl říct, že je zámek přeplácaný. I mě to napadlo, když jsem se na to dívala. Chvilku mi přišlo, že obyčejné ozdobně štukované zdi jsou snad i hezčí, než všemi barvami hrající zdi místností, přesto to k tomuto zámku prostě patřilo a jinak to ani být nemůže. Kvůli tomu, že na zdech nezbyl ani kousek bílého místečka, však místnosti občas působily trochu tmavě. Trůnní sál mi trochu připomínal byzantské zdobení v bazilice sv. Marka v Benátkách. I když to bych Neuschwansteinu trochu křivdila. Všechno zde mělo svůj význam, svoje místo a patřilo to tam, kde to bylo.

Ohromily mě především malby na zdech. Ačkoli jsem na fresky zvyklá z ostatních hradů a zámků, tyto byly prostě hezčí. Realističtěji vyvedené postavy, hezčí barvy, ladnější postoje a jemnější oblečení, to jsem nikde dřív neviděla. Utkvěla mi v hlavě hlavně skvěle vyvedená legenda „Tristan a Isolda“.

Zámek měl dechberoucí výhledy na krajinu, mé oblíbené táflování (obložení zdí dřevem), krásnou zimní zahradu a k překvapení všech zde číhala i jeskyně. Od zámku je také úžasný výhled na Hohenschwangau a hory s jezerem za ním, ale také do rovinatého okolí před zámkem.

Hohenschwangau od Neuschwansteinu

Ludvík byl idealista a zámek postavil podle svých představ – ideální. Zámek Neuschwanstein je nádherný. Jakožto milovnice zámků jsem jich už navštívila několik desítek a musím říct, že dokonalosti se přiblížil pouze jediný. Je to přesně to, co člověk od zámku očekává. Když se řekne zámek, už malé děti si představí přesně to, co je k vidění na Neuschwansteinu. Je to vlastně logické, takový předobraz je totiž dán pohádkami, kde podobné zámky figurují, nicméně ve skutečnosti se pohádkovým zámkům nepřibližuje jediný. Všechny představy lidí o zámcích pak při návštěvách narážejí na realitu. Skutečnost a především historie není tak světlá, barevná, zdobená a hlavně ideální. Na žádném historickém hradu nefungovala elektřina, vodovod, obyčejné toalety, pořádné topení, některé dokonce nemají ani ideální polohu. Neuschwanstein však toto všechno splňuje.

Architekti a podobní znalci se mohou na zámek dívat jako na směsici slohů, náboženství a symbolů různých významů stejně jako na nepřirozenou kombinaci něčeho starého s něčím moderním. Jenže podle mě je to právě to, co zámek činí dokonalým. Z každé doby, z každého slohu, z každého směru si tvůrce vzal to, co se mu hodilo, co mu vyhovovalo a co potřeboval. Na tomto základě vystavěl zámek takový, jaký se patřil přesně pro 19. století. Proč by stavěl nedobytný hrad bez koupelny? Pouze kvůli autentičnosti? Hloupost. A proč zase stavět obyčejné domy jaké mají v té době všichni, když jste král a domovem králů jsou zámky? Obzvlášť když tyto stavby obdivujete a k historické době vzhlížíte. Postavit si takový vlastní zámek s moderními prvky je logický krok, jste-li král Ludvík II. Bavorský. 🙂

Škoda jen, že se mu nepodařilo dílo dokončit. Nádvoří, které je přesně dělané na budoucí kapli, je bez ní sice vzdušnější a úplně mu tam nechybí, zato ale terasa, která měla vést okolo téměř celého zámku, by byla úchvatná. K zahození by nebyly ani plánované římské lázně.

Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, a tak tu interiéry nemůžu ukázat.

Zahrady u Hohenschwangau

Po prohlídce, která končila v pěveckém sále u krásně vyvedeného lesa na zdi za pódiem, jsme už zámek opustili a chystali se najít kemp, ve kterém bychom si dle plánu postavili stan. Jelikož však pršelo už docela vydatně, v obou kempech, které jsme navštívili, jsme se rozhodli stan nepostavit a pokračovali jsme blíž k Linderhofu a šli se zeptat na místo do kempu Oberammergau. Měli jsme štěstí. U recepce, která měla mít už hodinu zavřeno, se zrovna ubytovávali dva chlapíci, a tak jsme tak mohli učinit také. Paní recepční nám naúčtovala cenu 24,6 € za auto, stan a dvě osoby, což jsme přijali, jelikož to vyšlo dvakrát levněji než nejlevnější penzion. Na tuto paní však nedáme dopustit a všude ji budu vychvalovat, jelikož když asi viděla, v jakém počasí chceme venku stavit stan, nabídla nám dokonale roztomilou chatičku za 25 €, ve které jsme nakonec následující noc pohodlně strávili.

K Linderhofu jsme se vydali už po půl deváté ráno a opět jsme měli smůlu na počasí. Tentokrát už regulérně lilo. Na parkovišti jsme byli jedni z prvních, což se také ukázalo jako nevýhoda, jelikož jsme netušili, kudy se k zámku vydat. Chvilku jsme bloudili, načež jsme následovali jakési lidi, kteří nás dovedli až k pokladně. Tam nám ovšem nepříjemná paní za kasou oznámila, že karty neberou (i když před ní stál terminál), a že hotovost si máme vybrat vedle v bankomatu ATM. Po zjištění, že za 10€ bychom zaplatili 34Kč/€ plus transakční poplatek necelé 3€, čímž by se požadovaných 10€ vyšplhalo na kurz 37Kč/€ jsme bankomat opustili a šli k druhé pokladně, zda-li nebude druhá paní vstřícnější. Byla i nebyla. Opět požadovala hotovost, načež po našem odmítnutí výběru z bankomatu a vysvětlení situace řekla, že to s nefunkčním terminálem zkusíme. A hle, fungoval. Vydali jsme se tedy k zámku na prohlídku v anglickém jazyce.

Linderhof

Před zámkem se s námi zkontaktovala ještě jedna starší správná Newyorčanka, která nejspíš z řeči poznala, že jsme Češi, a vyprávěla nám, že v jižních Čechách měla prarodiče, bohužel si už ale prý nepamatuje kde přesně.

V zámku jsme měli možnost vzít si tištěného průvodce v mateřském jazyce, a tak mít průvodčin anglický výklad i přeložený. Samozřejmě toho průvodkyně říkala o něco více a navíc zajímavěji, takže stránky stačilo vždy jen přelétnout před danou místností a člověk hned lépe rozuměl výkladu a o nic nepřišel. Interiér byl opět překrásný. Dokonce bych si snad i dovolila říct, že se mi líbil víc, než na Neuschwansteinu. Byl totiž jemnější a na zdech byla právě i bílá místa. Zrcadla v místnostech už jen dokreslovala dokonalost místa. Ludvík byl skutečně génius, co se ideálu týče. Asi nejvíce mě zaujalo slunce na stropě hned ve vstupní místnosti přímo nad francouzským Ludvíkem XIV. – Králem Slunce.

Linderhof

Tento zámek má však trochu nevýhodnou polohu. Krásný výhled má pouze na vlastní fontánu a procházet se můžete pěknými francouzskými zahrádkami nebo přilehlými pozemky. Procházku po parku nebo k chatce se stromem už jsme však vynechali, jelikož skutečně lilo, a tak jsme se už vydali na cestu ku Praze.

Musím říct, že jak jsem byla zklamaná z Versailles, tak o to víc jsem ohromená z Neuschwansteinu. To je skutečně zámek ve své ryzí pohádkové dokonalosti. Zhmotněný ideál.

Zajímá-li Vás Neuschwanstein z pohledu chlapa, přečtěte si také článek mého manžela.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *