Island – den sedmý

Městečko Akureyri bylo v noci naprosto kouzelné. V denním světle už to tak žhavé nebylo, přesto v něm panovala dokonalá islandská atmosféra a pokud bych si měla vybrat, kde na Islandu žít, tak tady. Mají tu na semaforu místo červeného kolečka červené srdíčko. No nepotěšilo by vás to? 🙂

Akureyri

Jelikož jsme po týdnu cestování už začínali být celkem unavení, vynechali jsme trasu podél pobřeží severního ledového oceánu a cestu jsme si zkrátili skrz vnitrozemí přímo k vodopádu Reykjafoss. Plánovali jsme se zde vykoupat i v teplém pramínku Fosslaug, jenže zde už někdo byl a nikomu z nás se nechtělo převlékat do plavek, když nebylo ani kde. Vrátili jsme se tedy polní cestou k autu. Na tomto místě byla příroda té české hrozně podobná. Akorát jsme mohli chodit po cizích pozemcích bez omezení, nepočítáme-li cedulku s prosbou, abychom zavírali vrátka, aby neutekly ovce.

Reykjafoss

Další zastávkou byl rozlehlý drnový domeček Glaumbær. Typická islandská architektura, zelená travička, modrá obloha, prostě nádhera. Pořídili jsme tady spoustu barevných, možná trochu kýčovitých, ale nádherných fotek. Nejvíc nás potěšil český prospekt/průvodce, kterého jsme dostali ke vstupence do domu. Strašně zajímavá stavba, jejíž návštěvu doporučuji! Stejně jako v nizozemském Kinderdijském mlýně se tu člověk dozví, jak se kdysi žilo. Navštívili jsme zde i malebný kostelík, který se od těch našich kamenných a hutných nemůže lišit víc. Výzdoba byla skromná, strop modrý a díky spoustě oken prostor působil vzdušně. Sem by byla radost docházet. 🙂

Dnešní hlavní zastávkou byl populární Hvítserkur. Jde o jakýsi útvar v oceánu, který je při odlivu dosažitelný i suchou nohou. My jsme se však spokojili pouze s fotkou shora, jelikož sestup po strmé skále nám přišel zbytečný. Kamarádka cestu dolů absolvovala a po černé pláži došla až k místu, kde mohla lépe pozorovat tuleně. Oceán byl v této zátoce velice klidný a příroda zase víceméně podobná té podzimní české. Cesta sem nebyla úplně po asfaltce, ale dalo se.

Hvítserkur

Stejnou písčitou cestou jsme dojeli až na pozůstatky rozpadlé kamenité pevnosti Borgarvirki, ze které je krásně vidět cesta, po které jsme sem dojeli. Samotné místo však neoplývá ničím zajímavým, ale měli jsme ho prostě cestou. 😀

Borgarvirki

Poslední zastávkou byl kaňon Kolugljúfur, přičemž jsme pouze došli k mostu, vyfotili z něj vodopád a jeli pryč. V tuto chvíli už jsme všemi těmi vodopády byli přesyceni, a tak jsme ani nešli blíže kvůli lepší fotce. Jedinečné na tomto místě bylo, že se tam i zpět jelo přes jednosměrný vyviklaný dřevěný mostek. Ještě jsem vlastně nezmínila, že jednosměrné mosty jsou na Islandu naprostou samozřejmostí. Vždy je vidět až na konec mostu, a tak má přednost prostě ten, kdo je na něm dřív. Ostatní čekají před ním. A takových mostků je tam strašně moc, jelikož různé řeky, říčky, mokřiny a jezírka jsou po Islandu rozesety všude. Naštěstí nejezdí moc aut, tak většinou není komu dávat přednost. 😉 Není ani vyloučeno, že takovéto mosty budou dřevěné, jsou však pevné, a tak se není čeho bát.

Kolugljúfur

Čeho by se naopak člověk bát měl, jsou ostatní řidiči. Sice jich na Islandu není tolik a na severu je jich ještě méně, nicméně kromě vysoké rychlosti a neustálého předjíždění (na což jsem však zvyklá z ČR) ještě také nepoužívají blinkry, což beru jako hodně nebezpečnou věc. Nevím, jestli jde o domorodce nebo turisty, ale používat směrovky by podle mě měl naprosto každý. Od toho v autě jsou.

Noc jsme pak místo v kempu Borðeyri strávili v hotelu, který jsme si mohli odpustit. Vůbec totiž nestál za to. On totiž hotel není hostel. A hotel už never. Bez recepční a bez kuchyňky. A ještě nebyl levný. Nedoporučuju.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *