Čtvrteční den patřil Milánu. Po přejezdu italských hranic člověk také hned pozná, že už není ve Švýcarsku. Narozdíl však od prapodivných francouzských pravidel se zdá, že Itálie pravidla nemá. Nicméně tento chaos funguje.
Uprostřed hlavní silnice třeba zastavil taxík a ostatní řidiči za ním museli čekat, než naloží cestující a opět se rozjede. Dále jsme byli svědky toho, že kamion zastavil na semaforech a náhle začal couvat. Řidiči mu tedy postupně uhýbali, než se konečně trefil na příjezdovou cestičku k obchůdku, jež měl nejspíš zásobovat. Podobnou situaci jsme viděli ještě několikrát, takže jsme usoudili, že je tohle v Itálii nejspíš normální a ostatní řidiči s tím počítají. Stejně tak není vzácností, když se kolem vás zprava vyřítí cyklista a zleva člověk na skútru. Což o to, zleva člověk předjíždění tak nějak čeká, ale všudypřítomní cyklisti motající se mezi auty ze všech stran byli na nováčka v těchto poměrech trochu moc. Podobně se chovají i chodci, ale to už nikoho nepřekvapí. Co mě ale překvapilo, bylo, když na tříproudové silnici bez čar mezi pruhy a řidiči se řadili libovolně po dvou či třech vedle sebe, jak se jim líbilo. Přesto pak nakonec každý odbočil přesně tam, kam potřeboval a všichni byli spokojení. Tento „nesystém“ jsem nepochopila, přesto funguje.
Po úspěšném dojezdu do centra jsme konečně přišli před slavnou katedrálu a jelikož bylo dopoledne a katedrála nebyla dobře osvícená, rozhodli jsme se nejdřív navštívit katedrálu zevnitř a shora. Ačkoli byl konec března, fronta na lístky byla znatelná. Nejspíš to dělalo to letní počasí. Vnitřek katedrály mě upřímně řečeno překvapil. Jsem zvyklá na katedrály velké i malé, bohatě zdobené i skromnější, ale většinou šlo o otevřené prostory. Tady se mi zdálo, že všude posázené sloupy dokonce i trochu překážejí. Vnitřní prostory byly tmavé a zdobení různorodé, až jakoby spolu nesouvisející. Zvenku katedrály je i přístup na střechu, přičemž nemá cenu připlácet za výtah, protože schodů není zase tolik, aby způsobovaly mdloby. Pohled dolů na veliké náměstí a okolí je sice pěkný, nicméně zajímavější mi přišla samotná střecha s tisíci věžičkami přesně dělaná pro to, aby se po ní chodilo a člověk se dostal do všech koutů. Stejně jako celá katedrála byla do světla a nahoře se chodilo po plochých kamenných deskách.
Když jsme byli vynadívaní, navšívili jsme ještě Galerii Vittoria Emanuelle II, kde sídlí nejrůznější luxusní značky. Skrz galerii jsme se dostali ke slavné opeře La Scala a pomníku ještě slavnějšího Leonarda daVinciho. Pak už to byl jen kousek ke hradu Sforzesco, kterým jsme prošli až k parku, přičemž nejhezčí byla obrovská fontána před hlavním vchodem.
Více jsme z Milána neměli v plánu vidět, a tak jsme už jen okusili Calzone (což je zjednodušeně řečeno přeložená pizza) a vrátili se ke katedrále, kde se zdálo nemožné vyfotit bez všudypřítomných lidí. Navštívit fresku Poslední večeře jsme nakonec vynechali, protože je zde potřeba internetové rezervace. Navrátivší se do Lugana jsme si zde prošli park u jezera, udělali pár fotek, vyslechli, jak pár hodin sněhu před pár lety způsobilo kalamitu a zamířili jsme na večeři. Rozhodli jsme se pro restauraci, kde v ceně jednoho drinku za 10 franků máte i občerstvení v podobě švédského stolu. Pokud si tedy vystojíte frontu, můžete si na talíř nabrat, co se vám zlíbí.
Poslední den naší dovolené jsme hodlali strávit ve Veroně, kam jsme po téměř čtyřech hodinách cesty dojeli. Zaparkovali jsme opět na parkovišti, které jsme si předem vyhledali a vydali jsme se k prvnímu cíli naší cesty – mostu Scaligero. Po příchodu na místo nás překvapilo jeho kouzlo. Krásné vyrovnané cihlové sloupky se zelenými stromy na pozadí, výhled na klidnou řeku a azurově modré nebe, to byl jen začátek.
Další naše kroky vedly na náměstí Bra k Aréně, jež je zmenšeninou římského Kolosea, avšak není o nic méně krásnější. Má načervenalou barvu a s atmosférou okolo, upraveným parkem, jemnou fotánkou a květinovým trhem dotváří dokonale barevnou a oku lahodící podívanou.
Odtud to byl kousek nejslavnější atrakci Verony – balkónu Julie. Už při příchodu průjezdem místo poznáte. Všude po zdech jsou totiž tisíce vzkazů, milostných vyznání, jmen zamilovaných párů a hlavně spousty turistů. V místním obchůdku se suvenýry můžete také zakoupit několik druhů visacích zámků, připsat na ně svá jména a zámek pověsit na k tomu určené mřížované dveře. Vyfotit se zde lze se sochou samotné Julie či na jejím balkóně. Ten jsme se rozhodli nenavštívit, místo toho jsme se s ním vyfotili pouze zespodu a pokračovali na náměstí Piazza delle Erbe, kde jsme zahlédli fontánu di Madonna Verona nebo věž Lamberti. Nenápadnou uličkou jsme se pak dostali k soše Dante Alighieriho a kolem katedrály Santa Maria Matricolare, která nás neuchvátila, přes krásný most Ponte Pietra až k Románskému divadlu, což jsou rozpadlé ruiny, na které jsme se zblízka podívat nešli, jelikož byli k vidění i bez vstupného. Po schodech jsme vystoupali až do parčíku nad městem, kde jsme měli moc pěknou vyhlídku na celou Veronu.
Zašli jsme pak ještě k zahradám Giardino Giusti, které jsme ale z důvodu vysokého vstupné také nenavštívili. Kytičky máme krásné i v Nerestcích. Co jsem ale při procházení městem zjistila, bylo, že Verona je město milenců. Všude jsou k vidění páry všeho věku. Kromě pár školních výletů a skupinek kamarádek se to všude hemžilo dvojičkami, kteří se však ale na uzoučké veronské chodníčky vedle sebe nemohou ani vejít. Paradox. Nicméně nás město Verona velice mile překvapilo a musím říct, že z celého výletu, kdy jsme projeli 7 států Evropy, byla ta italská část nejzajímavější.
Zbývalo už jen poslední přespání na rezervovaném hotelu a cesta domů. To přespání se nám jen trochu zkomplikovalo, když jsme přijeli na místo inzerovaného hotelu a našemu překvapení jsme jej tam nenašli. Žádná cedule, ani ukazatele, dokonce ani slibované parkoviště. U dveří domu jsme sice našli ceduli s názvem hotelu, ale na zvonění nikdo neodpovídal, na telefonních číslech nikdo nezvedal a při zvonění na ostatní obyvatele domu nereagovali ani ty. Po třičtvrtěhodině jsme vzdali snahu dozvonit/dovolat se do hotelu a na internetu jsme se pokusili najít náhradní řešení. Po chvilce hledání jsme našli jeden s ucházející cenou, asi čtvrt hodiny vzdálený, kam jsme nakonec vyrazili a po domluvě s recepčními hotelu v něm také zůstali.
Následující den ráno jsme se sbalili a vyrazili na cestu Verona – Nerestce, kam jsme nakonec po 9ti hodinách dojeli. Cestou nás zarazilo akorát tankování příšerně drahého benzínu na italské dálnici, nemožnost koupit rakouskou dálniční známku u rakouských hranic a mýtné, jež se překvapivě neplatí jen na italských dálnicích, ale i na některých místech v Rakousku.
I můj manžel napsal článek o naší dovolené v Miláně a ve Veroně.