Podzimní Itálie – Florencie

Tentokrát jsme se vydali po stopách Brownova Inferna. Jelikož jsme již měli za sebou Řím, Miláno i Veronu, zbývající Florencie a Benátky nám nedaly pokoj. Opět jsme si tedy zařídili ubytování i dopravu a mohli jsme vyrazit.

Z Prahy jsme vyráželi v pátek v 18:00 a s přestupem ve Vídni dorazili do Florencie v sobotu kolem jedenácté dopoledne. Hned po příjezdu jsem měla pocit, jako když jsem někde, kde to znám, a přitom je to stále cizí. Podobný pocit mívám v Anglii. Tamní architektura je mi ale bližší než ta italská. Zdejší stavby mi nicméně byly taktéž známé z minulých návštěv – stejně rovné, nezdobené a barevné domy čtvercovitých tvarů. Dokonce i počasí se dalo srovnat s Londýnem – zataženo a mokro. Nicméně jsme se rozhodli navštívit pár blízkých památek jako kostel Santa Maria Novella, San Lorenzo, židovskou synagogu a Santa Croce, kde je pohřbených pár slavných lidí minulosti.

Santa Croce

Prošli jsme i kolem několika muzeí jako muzeum San Marco nebo muzea Galleria dell‘Accademia, nicméně originál Michelangelova Davida jsme si nechali ujít. Stejně jako ostatní originály. Nejen kvůli dlouhým frontám trvajícím skoro dvě hodiny, ale také kvůli tomu, že vstupné bylo drahé a nic jiného, co by nás zaujalo, na nás v onom muzeu nečekalo. Tím spíš, že věrnou repliku Davida je možné zahlédnout na jejím původním místě – před palácem Vecchio. Vydali jsme se proto nejkratší cestou tam a následně dlouhou cestou pěšky na penzion, po jejímž absolvování jsme se rozhodli již využívat městskou dopravu. Především proto, že cesta se na mnoha místech opravuje, ostatně jako všude jinde po Itálii, a museli jsme často daleko obcházet na přechody.

David a Herkules

Druhý den jsme měli v plánu obejít celou Florencii, jak jen to bylo možné. Začali jsme u nejstaršího kostelu San Lorenzo a pokračovali na nejslavnější místo – ke katedrále Santa Maria del Fiore, kde jsme zjistili, že stojí na náměstí, kde je nedostatek místa a nadbytek turistů, hlavně proto, že náměstí je vcelku malé, a tak není ani možné vyfotit katedrálu celou. Po chvilce přemýšlení jsme si přeci jen koupili lístek za 15€ a mohli tak během 48hodin navštívit nejdůležitější Florentské památky včetně kupole, kam jsme si ovšem museli udělat rezervaci dopředu. A jelikož je to místo velmi žádané a na daný den bylo již obsazeno, chytli jsme jedny z posledních lístků až na druhý den na půl sedmou večerní.

Zatím jsme tedy na koupený lístek navštívili křtitelnici San Giovanni nebo také vyšlapali 414 schodů na zvonici, odkud jsme měli celé víceméně ploché město jako na dlani i s kopulí přilehlé katedrály. Počasí bylo slunečné, nicméně foukal velmi studený vítr a chvílemi spadlo i pár kapek deště. Dále jsme díky lístku prošli i Muzeum dell’Opera del Duomo, kde jsou uloženy originály soch a ozdob z křtitelnice, zvonice a katedrály, přičemž největší obdiv patří kopuli, jež byla stavěna po výběrovém řízení z peněz obyvatel města s dvojitou střechou podobně jako římský Pantheon, aby její konstrukce vydržela velké rozměry.

Výhled ze Zvonice

Katedrála, zvonice, křtitelnice, vlastně i téměř všechny ostatní kostely ve městě, jako je například Santa Maria Novella nebo Santa Croce, mají svůj jedinečný vzhled. Jsou si podobné lokální architekturou a výzdobou exteriéru. Malované průčelí plné obrazců ze zelených pruhů na bílém pozadí s občas vyskytující se červenou barvou jsou specialitou města a součástí architektury nejbližšího okolí v Toskánsku. Jsou to vlastně barvy italské vlajky.

Po návštěvě muzea jsme se vydali uličkami kolem nekonečného množství kožedělných obchodů a stánků k nejznámějšímu florentskému mostu Ponte Vecchio. „Most zlatníků“ je zvláštní tím, že na něm stojí po obou stranách domky se zlatnictvími. Zůstal mu tedy zachován původní styl mostů z dob již dávno minulých.

Ponte Vecchio

Prošli jsme se pak podél řeky s výhledem na most až ke Galerii degli Uffizi, která se nachází vedle Palazzo Vecchio. Odtamtud pak vede Vasariho chodba nad krytým chodníkem podél řeky Arno, nad mostem Vecchio až k Palazzo Pitti. Podél této cesty jsme se vydali a na jejím konci se rozhodli absolvovat menší výšlap na Piazzale Michelangelo, odkud byl nádherný výhled na celou Florencii, nad níž se tyčí pouze katedrála, Giottova zvonice, Santa Croce a Palazzo Vecchio. Pokud máte ve Florencii navštívit pouze jedno místo, pak navštivte toto. Daleko od ruchu města s krásným výhledem. Počasí vyšlo nádherné a zrovna se tam fotili nějací novomanželé. Cestu zpět na hostel jsme absolvovali autobusem s malým zastavením u Porta Romana. Zajímavé bylo, že jsme hned druhou jízdu městskou dopravou narazili na revizora jízdenek, který také udělil několik pokut černým pasažérům, povětšinou cizincům. Večer nás čekala ještě pizza.

 

Na druhý den jsme na předplacenou vstupenku nejprve navštívili kryptu v katedrále, která skrývala pozůstatky původního kostela, resp. původních kostelů stojících na místě nynější katedrály. Samotná katedrála nás pak neuvěřitelně překvapila svou skromností. Vlastně nevybaveností interiéru. Po ostatních katedrálách a bazilikách, jako jsou Sv. Petra ve Vatikánu, Sv. Pavla v Londýně či Duomo di Milano, byla tato navzdory své zdobnosti exteriéru poměrně interiérově chudá. Za zmínku však stojí výzdoba samotné kopule a obraz Dante a Božská komedie. Nezaměnitelný Danteho obličej je možné ve Florencii potkat na každém kroku. V křtitelnici byl pokřtěn, v Santa Croce je pohřben, před tímto kostelem stojí i jeho socha, v Paláci Vecchio má posmrtnou masku a v katedrále je na obraze. Dá se zde navštívit i dům stojící v ulici, kde Dante vyrostl. Jeho další sochu si pamatuji i z Říma, což je důkaz, že je tento umělec pro Italy velmi váženou osobností historie.

Dante Alighieri

Z katedrály jsme se vydali na Free Walking Tour po Florencii, která mě opět nadchla, jelikož jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Starší pán, typický Ital, nám dobrou angličtinou vyprávěl, že například kostel Santa Maria Novella byl původně na okraji města, ale s jeho rozšiřováním se stal jedním z čtyř hlavních kostelů v centru. Nebo že počáteční bod a střed Florencie je počítán od sloupu na Náměstí republiky. Florencie také od r. 59 po dalších 450 let patřila Římanům, přičemž následně díky nájezdům barbarů a dalším o ni přišli a po následujících 300 let je o městě jen málo informací. Kolem r. 800 však Florencie zažila renesanci a začala velká obnova města, která jej vyšvihla mezi špičku své doby.

Náměstí Republiky

Po skončení tour jsme se vrátili do ulici Via dei Neri, kde jsme si dali proslulé florentské panini, na něž se stojí dlouhá fronta po obou stranách ulice. Upřímně řečeno, znám lepší jídla. Osobně mi totiž nesedí ta placatá žvejkavá „houska“ a slavná prosciutto crudo, totiž sušená syrová šunka.

Také díky Infernu jsme se pak odhodlali navštívit ještě Palazzo Vecchio, jehož vchod stráží z jedné strany kopie sochy Davida a z druhé socha Herkula. Hned po vstupu hlavními dveřmi se otevře pohled na krásnou fontánu obklopenou zelení lemovanou zdobenými sloupy. Vstupenku si můžete nakombinovat různě a podle toho se pohybuje i cena. My se vydali za 10€ pouze do muzea, kde jsme navštívili krásný Sál pěti set vyzdobený obrazy, studovnu Francesca I., kde to podivně páchlo, posmrtnou masku Danta umístěnou na poličce v chodbě, sál se starými mapami, na nichž je možné nalézt kromě Prahy i Blatnou a Zvíkov, či obraz poslední večeře, který díky slavnější Leonardově verzi nikdo nezná.

Palazzo Vecchio

Po návštěvě Palazzo Vecchio jsme si ještě na náměstí Piazza dei Signori prohlédli Loggia dei Lanzi, kde stojí například bronzová socha Promethea s Medúzou. Neptunova fontána byla bohužel v době naší návštěvy v rekonstrukci. Pak už byl čas akorát na to si jít stoupnout do fronty na kopuli Duomo, kde jsme byli o cca hodinu a půl dříve, nicméně po půlhodině moknutí nás pán vstupenkář pustil s dřívější skupinou. Výšlap 463 schodů byl příjemnější než o den dříve do zvonice a úzkými chodbičkami s příkrými schody mi v mnohém připomínal kupoli ve Vatikánu. Výhled pak byl snad ještě hezčí než ze zvonice a to i za deště. Z Florencie ještě stojí za zmínku amfiteátr, který je v současné době přestavěn na byty, ale jeho oválný tvar je uprostřed města zachován dodnes. A také dům rodiny výrobců vína Antinori, kteří ve stejném domě žijí a vyrábějí víno již 600 let. To nehezké na Florencii byli všudypřítomní pouliční prodejci a především otravní žebráci, kteří byli na každém rohu. Překvapením pro mě bylo složení turistů, kteří byli ve značné míře z německy mluvících zemí.

Výhled z kupole Santa Maria del Fiore

Chcete-li se o Florencii dozvědět více, navštivte také stránky mého manžela.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *