Ze Ženevy se naše cesta ubírala na jihovýchod k nejvyšší hoře Evropy – Mont Blanc. Jakmile jsme přejeli francouzské hranice, nevěřila jsem vlastním očím, že je to tolik poznat.
Hned za hranicemi byly středové čáry silnic namalované křivě a podobné neuvěřitelnosti jsme potkávali celou cestu Francií. Změnilo se značení měst a vesnic, což bylo fajn. Ve Švýcarsku je sice před každou obcí upozornění na rychlostní omezení 50km/h, nicméně konec obce jsem mohla často jen hádat. Také, jak jsem až ke konci výletu pochopila, je u cedule s názvem obce i název obce následující. Jinak jsou však švýcarská pravidla jasná a ve Francii to oproti tomu bylo jako v jiném světě. Ne, že by tam žádná pravidla nebyla, ale byla jak bych tak řekla, chaotická. Především ve městech. Ubytováni jsme pak byli v hotelu, který protože ležel už ve Francii, byl o téměř třetinu levnější než pokoje ve Švýcarsku a přesto patřil k těm luxusnějším.
Když jsme na druhý den ráno přijížděli do francouzského města Chamonix-Mont-Blanc, hory se zdály pocitově chladnější a kamenitější. Nebylo na nich už tolik zeleně a nepatrně jich přibylo. Ve městě jsme zaparkovali na přilehlém parkovišti, koupili si vstupenku na lanovku Aiguille du Midi, vystáli cca 20minutovou frontu a už jsme se řítili vzhůru. Dle prodavačky vstupenek bylo ten den docela málo lidí, jinak je jistější udělat si přes internet rezervačku, kterou jsme pro jistotu měli. Zhruba polovina lidí, kteří absolvovali cestu vzhůru, měla s sebou i veškeré zimní vybavení, jako lyže, snowboardy apod. Koupili si totiž pouze jednosměrnou jízdenku nahoru na horu a dolu už se plánovali řítit po svých. Nevím, do jaké výšky mohli maximálně sjet, protože pod horami již žádný sníh nebyl, každopádně zážitek to mohl být zajímavý. Zhruba v polovině jsme po vystoupání do výšky 2317mnm museli přestoupit na druhou část lanovky a nakonec jsme vystupovali ve výšce kolem 3777.
Obcházeli jsme nejrůznější vyhlídky na všechny strany ve výškách plus mínus dva tři metry, fotili jsme o stošest, až jsme nakonec viděli i to, kvůli čemu jsme tam přijeli – Mont Blanc.
Z našeho úhlu pohledu se zdál přibližně stejně velký, jako hora vedle, jenže při zkoumání cedulí jsme zjistili, že hora vlevo je o půl kilometru nižší. Ono se to tam nahoře prostě nezdá. Vidíte bílou plochu, říkáte si, „ok, tak tam je asi sníh, no a?“, a pak tam uvidíte jít člověka neuvěřitelně maliličkatého, že jej skoro nevidíte, což vám napoví, že to asi úplně nejblíž nebude.
Naštěstí jsme měli krásné počasí, a proto byla viditelnost výborná. Když jsme setrvávali na sluníčku, bylo krásně teplo, jenže jakmile jsme vstoupili do stínu, byla neskutečná zima, na některé tabuli jsme si přečetli, že by tam snad mělo být -9. Po skoro dvou hodinách, strávených v téměř čtyř tisících metrů nad mořem jsme již začali pociťovat nedostatek kyslíku, což se nám zpočátku vůbec nezdálo. Jenže pak už se nám pomalu začínala točit hlava a sebemenší námaha, například vyjití pěti schodů, byla dřina, po které byl člověk strašně zadýchaný.
Nakonec jsme se nechali vyvézt výtahem ještě výše, do 3842 mnm a čekali asi půl hodiny ve frontě (i když se to těžko odhaduje, protože byla nepříjemná zima a řídký vzduch se 65% kyslíku), abychom se nechali vyfotit ve skleněné vitríně s příhodným názvem „krok do prázdna“. Ze tří stran kolem nás byly hory a pod námi se otevřela propast několik set metrů vysoká. Pak už jsme si jen skočili do suvenýrů, kde jsme k našemu překvapení zjistili, že slečna prodavačka mluví nejen francouzsky a anglicky, ale také česky a vydali jsme se zpět do nížin.
Po takovém zážitku už jsme pak měli v plánu pouze asi pětihodinový přejezd do Lugana, který se vlivem špatných okolností protáhl na osm hodin, nicméně Lugana jsme nakonec dosáhli a u již zmíněného kamaráda přespali. Špatnými okolnostmi můžeme nazvat offline mapy, zimní uzavírky průsmyků a snahu zahlédnout Matterhorn. Noční průjezd Itálií pak byl zážitkem sám o sobě, přičemž bychom dojeli ještě později, kdybychom neměli po ruce GPS a neviděli zatáčky s předstihem. Takhle jsme si dovolili jet o něco rychleji. A to nás pak ještě čekal zážitek, kdy jsme od parkoviště k ubytování jeli na vypůjčených městských kolech.
Zajímá-li vás také názor mého manžela, můžete si přečíst jeho článek.