Irsko – autem přes poloostrovy

Na čtvrtek jsme měli zarezervované auto v půjčovně na letišti, kam nás Igor dovezl autem. Po vyřízení formalit, při nichž se nevyskytl žádný problém, jelikož se za nás Igor, jakožto místní zaručil, jsme nasedly do auta a vydaly se směr poloostrovy Iveragh a Dingle.

Kolem pobřeží jsme přes Bandon, Skibbereen a Bantry dojely až do Kenmare přičemž prvně, ale zato pořádně nám vyrazila dech oblast Glengarriff. Jelo se docela úzkou cestou vysoko po skále, jež byla jen místy pokrytá trávou, s výhledem na údolí. Dojely jsme až do Sneemu, kde jsme si po čtyřhodinové cestě daly asi hodinovou pauzu v cukrárně. Odtamtud už pak byla dechberoucí celá cesta. Krajina zelených kopců střídala pobřežní útesy, ostrovy (např. Abbey island) a modré moře. Objet tyto poloostrovy autem mělo jednu nespornou výhodu. Každou chvilku jsme zastavovaly na odpočívadlech, kde jsme chtěly a kochaly se krásou přírody.

Když jsme dle dobré rady projely městečko Portmagee, všimly jsme si ukazatele na Kerry Cliffs, o nichž jsme neměly tušení. Došly jsme tedy až k vyhlídce, kde nebylo živé duše a upřímně se nám útesy zdaly zajímavější a krásnější, než oslavované megalomanské Cliffs of Moher. Začalo už se však po docela krásném dni kazit počasí, a tak jsme se rozhodly nespěchat do Killarney či jiného velkého města, ale pokusit se najít nějaký hostel v nejbližším městě Caherciveen. To se nám také podařilo a noc jsme strávily v příjemném, starším, čistém a ne moc obydleném Sive hostel i se snídaní v ceně. Jedna věc, jíž jsem si všimla v hostelu při snídani, se mi líbila. Ačkoli byli všichni ubytovaní lidé různých národností, jakmile jsme měli komunikovat mezi sebou, všichni automaticky přešli do angličtiny a dalo se se všemi krásně domluvit.

Během prvního dne v autě jsme tedy najely 350km, přičemž jsme se v jednu chvíli rozhodly i pobavit, když už jsme také jednou na dovolené a vzaly jsme stopaře. Asi sedmnáctiletou holku s klukem, nejspíš sourozence, kteří však nebyli vůbec komunikativní. Na řízení vlevo se zvyknout dalo, ale na jinak zabírající brzdu se zvykalo hůř. Největší výzvu však představovaly neuvěřitelně úzké silnice. Často se jezdilo na milimetry, navíc když člověk na levou stranu nemá takový odhad. Naštěstí po Irsku nejezdí moc aut, a tak i když jsme jely třeba po skále, přičemž na jedné straně skála, na druhé útes, vždy se po pár desítkách metrů objevilo širší místo, kde se dvě auta jedoucí proti sobě měla šanci vyhnout. Další věcí je pak rychlost. Irsko je plné zatáček, do nichž není vidět a povolená rychlost je 100km/h. Po chvíli si však člověk zvykne, že nikdo nepředjíždí a zatáčka nikdy není tak prudká, aby se nedala vybrat. Jen bych nikomu neradila tam za zatáčkou, kam není vidět, stát. Jinak mi řízení nevadilo, jen pak bohužel člověk nemá tolik času se kochat pohledem do dáli.

Poslední den v Irsku jsme nejdříve zajely k vodě v Glenbeigh, projeli Cromane, Killorglin, Castlemaine a projely přes Anaacaul až do Dingle, což jsme původně myslely, že nestihneme. Přes Connar pass a Camp dojely do Tralee, kde měli vtipné cedule s nápisem „Centrum vlevo, všechny ostatní cesty vpravo“ a pokračovaly do Killarney. Tam jsme se rozhodly si cestu prodloužit přes Glenflesk a dobře jsme udělaly. Národní park Killarny bylo zase něco naprosto výjimečného. Byly tam jezera, skály, stromy, údolí a především úžasný pohled například Ladies View. Poté už jsme ale musely spěchat a přes Lguitane, Kenmare, Kilgarvan, Clonkeen, Milleeny a matoucí Douglas jsme se dostaly na letiště v Corku. Po 675 kilometrech jsme ve 4 odpoledne vrátily auto s plnou nádrží a nasedly na letadlo směr Londýn.

Ladies view

Možná za to může i fakt, že v pátek bylo na rozdíl od čtvrtka celý den poněkud deštivé počasí, ale celkově poloostrov Dingle s údolími a skálami až do mraků působil drsněji než okruh Ring of Kerry, kde jsme viděly převážně zelenou krajinu a moře. Pro mě je Irsko typické hlavně rozmanitostí krajiny. Zelené kopce střídají skály, pak pobřeží střídají louky, města střídají národní parky a déšť střídá déšť. Říká se, že anglické počasí je proměnlivé. Není to však nic v porovnání s počasím v Irsku. Jak se v Lodýně klima dokázalo změnit během půl hodiny, v Irsku na to stačí 10 minut. Dokonce jsme si i všimly, že v Irsku se stmívalo až v půl 11, zatímco v Londýně byla o dva dny později tma už po deváté hodině.

Po příletu do Londýna jsme opět předplaceným autobusem dojely na Baker street a odebraly se na hostel, v němž jsme měly zezervované dvě noci. Sobotní den jsme věnovaly procházkám a kochání se nám již známým městem za celkem krásného počasí. Nepřestalo se tam všechno opravovat, na což nás upozorňovaly všudypřítomné jeřáby. Viděly jsme opět Tower Bridge, Shard, London Eye, Big ben, Camden town, užívaly jsme chvilku klidu a sluníčka na trávě před St. Paul’s Cathedral a pouze 3x jsme stihly zmoknout. Po pěti dnech v Irsku nám to přišlo jako nic. 🙂


Neděli jsme pak strávily s našimi známými kamarádkami, bývalými aupairkami, italkou Illariou a později češkou Lilly, které se rozhodly ve Velké Británii zůstat.
Autobusem jsme pak večer jely zpět na letiště, odkud jsme kolem 22:00 odlétaly směr Praha. Na byt jsme dorazily v půl 4 a v 7 už prudil budík do práce. 🙂
Zařídily jsme si vskutku krásnou a nezapomenutelnou dovolenou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *