Úterý bylo vyhrazené pro koupený zájezd z Dublinu k Moherským útesům. Tříhodinová cesta nás provezla vnitrozemím, které nebylo zas tak úchvatné, jak člověk v Irsku čeká. Moje představa zelených luk s pasoucími se ovcemi byla zničena políčky a loukami s krávami ohraničenými nízkými stromy a keři. Jak jsme se blížili k západnímu pobřeží, příroda se začínala měnit. Stromů ubylo a louky byly ohraničeny nízkými zídkami. Jak nám bylo průvodcem řečeno, je to proto, že zem je hrozně neúrodná, a tak z ní lidé postupem let vždy vyndávali kameny na stranu, podél svých polí.
U pobřeží už byly téměř holé skály a kameny pokryté mechem, sychravé počasí a studený vítr. Zahlédly jsme dokonce i stromy větrem neustále ohýbané tak, že ohnutě již rostou. Nejzajímavější na tom bylo, že tyto stromy byly jen v jednom pruhu, hned vedle nich rostly stromy normálně vzhůru. Konečně se příroda dala nazývat „drsnou“.
Samotné útesy pak byly neskutečně velké, ačkoli se daly přejít během chvilky. Zaujal mě náhrobek s nápisem „všem, kteří zde zemřeli“. Po hodině a půl, kdy zatažená obloha slibovala déšť, se konečně rozpršelo zrovna, když jsme útesy opouštěly a podle místní Irky jsme měly neuvěřitelné štěstí na počasí. Celou cestu zpět pršelo, tak jsme si ani neužily krátkou zastávku u jedné ze zřícenin, jichž je Irsko plné.
Po příjezdu zpět do Dublinu jsme sedly do předplaceného busu směr Cork a po tříhodinové cestě jsme se ubytovaly v Kinlay House Hostelu, starém, ale čistém. Cork však na mě udělal daleko lepší dojem než Dublin prakticky ihned, co jsme opustily autobus. Moc jsme toho neviděly, jelikož byla tma, ale pětiminutová procházka kolem řeky stačila, abych viděla, že je město čistší a hezčí.
Ráno nás pak vyzvedl známý a zavezl do města Cobh, kde bydlí. Cestou byly vidět samé průmyslové stavby, vysílače, větrné elektrárny, jeřáby, až jsem se trochu děsila, jak to bude vypadat, avšak Cobh překvapil více, než mile. Je to město na ostrově, kam vede jediný most a u pobřeží mi připomínal anglický Brighton. Po pivě na přivítanou a odložení věcí u známého doma jsme se vydali do Heritage Centre, hezky udělaného muzea města, kde si bylo možné přečíst o hladomoru, jež sužoval zemi v 19. století a kvůli němuž lidé hromadně ostrov opouštěli právě přes Cobh. Jako přístavní město také bývalo zastávkou mnoha zaoceánských lodí, mezi něž patří mimo jiné Titanic, který se zde stavil nabrat poštu a posledních 123 cestujících. V tehdejší budově firmy White Star Line, kde se prodávaly lístky na parníky, dnes sídlí restaurace s názvem Titanic. Na skok jsme také zašly do katedrály, která je však nejkrásnější hlavně zvenku, kdy je za ní vidět moře. Celý den nám převážně svítilo slunce, ale to je prý na jihu v okolí Cobhu normální.
Večeřely jsme objednanou pizzu u známých doma, kde jsme si povídali a dozvěděli se spoustu věcí o životě v Irsku. Prý policajti, co staví auta, jsou velice benevolentní a vždy se to dá nějak „ukecat“. Málokdy kontrolují lékárničky a výbavu, vždycky se spíš snaží lidem pomoci. Celkově lidé nikam nespěchají a jsou pohodáři, pokud ráno někdo zavolá do práce, že mu není dobře, protože večer přebral, nadřízený řekne ok a jde shánět náhradu a pokud ji nesežene, také se nic neděje. S nízkou nezaměstnaností je to snadné. Pouze právníci jsou tam prý krutí a hrozně věci řeší. Dále se tam neplatí stočné, protože vody je dost, nejvíc mezi lidmi jede fotbal a rugby a irština je na školách sice vyučována, avšak v běžné řeči se nepoužívá.
Večer jsme pak šli do hospody koukat na fotbalové mistrovství světa, kde hrálo Irsko proti Itálii. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Všichni fandili, a když zápas skončil výhrou, všichni se bez zábran radovali a skákali. Po skončení vzali dva místní do ruky nástroje a hráli melodické Irské balady.
Do postele jsme se dostali až kolem jedné, protože taxikáři koukali na fotbal, a proto po celém městě jezdily jenom dva řidiči. Pohoda a no stres, přece. 🙂
