Příjezd do Budapeště nás zaskočil hodinovým předstihem, a tak jsme se v půl 6 ráno vydaly k nejbližšímu občerstvení na snídani. Jelikož jsme očekávaly, že hlavní město bude disponovat něčím jako „nepřetržitý provoz“, překvapilo nás, že víceméně celé město nebylo ve městě. Obchody zavřené, ulice prázdné a tak jsme se nejdříve na benzině zcivilizovaly po téměř sedmihodinové cestě a následně přesunuly z nádraží do centra, kde jsme očekávaly větší úspěch. Chyba lávky.
Ani na náměstí Vörösmarty nebylo po lidech ani vidu ani slechu. A tak jsme zapadly do nejbližšího mekáče, který zrovna otevřel a posnídaly, přičemž jsme rozebíraly své dojmy z metra, kterým jsme právě jely. Jako bychom se vrátili o 30 let zpět. Staré, špinavé, hlasité a modré metro linky 3 vystřídalo téměř stejné žluté metro linky 1, akorát s ještě menšími kabinkami. Prostě zážitek. 🙂 Po snídani jsme se trochu prošly kolem Dunaje a vrátily se na náměstí, kde v půl 11 začínala Zdarma prohlídka po městě s průvodcem v angličtině. Tuto věc, která je už běžná v téměř každém velkém městě doporučuji, protože se dozvíte základní věci z dějin, nejdůležitější věci o městě i státu a především je to vše doplněno o poznatky průvodce, který je vždy místní. Náš Zoltán byl ovšem trochu dost kritický ke své vlasti a kromě nespokojenosti s řidiči, korupcí, politikou nebo marketingem, také neustále zmiňoval její komunistickou minulost a současnost. Po téměř tříhodinové procházce po městě doplňovanou notnou dávkou informací o historii, architektuře, sochách, turismu, maďarských klišé a doporučeních, jsme Zoltána obdarovaly dobrovolným obnosem peněz a vydaly se po vlastní ose.
Nejdříve jsme zhlédly výměnu stráží u „bílého domu“, vyfotily se u Kostela sv. Matyáše, Rybářské bašty a hotelu Hilton, který stojí na základech kostela, a pak jsme se vydaly zpět do Peště na oběd a také se setkat s mou kamarádkou Soňou, která je v Budapešti na pracovní stáži. Ta nás dovedla k našemu rezervovanému hostelu, protože podle jejích slov bychom jej samy nenašly. A měla pravdu. Zapadlé, téměř neoznačené dveře byly teprve začátek. Rozkopaná chodba, starý rozvrzaný výtah a pavlač, po které jsme po šipkách došly na místo, nás zpočátku vyděsily, ale po otevření dveří samotného hostelu jsme si oddychly. Hostel byl čistý, tichý, profesionální, a všem ho můžu jenom doporučit. Ubytovaly jsme se a vydaly na Markétin ostrov, kde jsme se pozdravily s dalšími Čechy, kteří spolupracují se Soňou, obdivovaly jsme barevnou hrající fontánu a po dlouhé noční procházce po ostrově jsme zamířily do jednoho z mnoha Ruin barů. Jsou to vskutku originální bary, diskotéky nebo kluby v domech na odpis se všemožným harampádím bez logiky a vkusu. Soňou vybraný Instant nás překvapil svou velikostí a pestrostí (vyzdoben je sovami, králíky, motýli, disko-koulemi a mnohým dalším), ale po prošmejdění všech místností a uliček jsme se nezmohly na cokoli dalšího a zamířily na hostel.
Na druhý den jsme měly naplánovány památky, a tak jsme nejprve vyrazily do Baziliky sv. Štěpána, kde jsme mohly zahlédnout jeho balzamovanou mrtvou ruku, k čemuž ale bohužel nedošlo, jelikož se tam právě konal čísi pohřeb. Tak jsme alespoň chvíli obdivovaly krásné zlaté zdobení uvnitř a při odchodu se odměnily známou zmrzlinou ve tvaru růže. Pak jsme se uvelebily u příjemně studeného brouzdaliště uprostřed Elizabetina náměstí. Po odpočinku jsme zamířily na Centrální tržnici pokoupit pár suvenýrů, ochutnat guláš a informovat se, co je pro turisty „typicky maďarské“. Z jídla to je tedy guláš, langoš a uherský salám, přičemž papriku a zakysanou smetanu můžete najít v jakémkoli jídle; z pití je to Tokai Aszú, Pálinka nebo piva Dreher Bak a Soproni a to ostatní jsou různé vyšívané dečky, halenky, panenky či kožené zboží. Poté jsme se na chvilku stavily na Mostě svobody a zamířily na prohlídku sídla Maďarského parlamentu Országház, kam jsme si vstupenky koupily ráno. Budova nás překvapila svou velikostí, vysokou návštěvností, malým počtem lidí uvnitř a hrozně krátkou prohlídkou.
Dalším bodem programu byla večeře v restauraci Drum Cafe, kde jsme si vybrali místní speciality maďarské knedlíčky s kuřetem na paprice a zakysanou smetanou nebo palačinku s kuřetem na paprice a zakysanou smetanou. Posilněny jsme zamířily na místní atrakci Sziget Eye Belváros – ruské kolo postavené uprostřed města. Deset minut jsme obdivovaly západ slunce z výšky a pak opět odpočívaly u brouzdaliště s dalšími maďarskými specialitami Túro Rudi (tvarohová tyčinka v čokoládě) a Somlói galuska (typický maďarský dezert – čokoládovo, vanilkovo, ořechovo, piškotový). Po setmění byl na programu Gellértův vrch, čehož jsme v polovině obrovského kopce chvilku litovaly, ale to nám nevydrželo dlouho, jelikož pohled od Sochy svobody na noční osvětlenou Budapešť stál za to.
Když jsme si dostatečně užily výhledu a rozhodly se sejít kopec zpět, potkaly jsme jakéhosi dlouhého hada, na nějž před našima očima někdo šlápl a celková scéna uspíšila náš sestup dolů. Pak už jsme jen obhlídly další z Ruin barů, nejprve nejznámnější Szimpla Kert, kde jsme mohly sedět třeba ve vaně nebo na obrovském zeleném klokanovi a následně Fogas ház, který měl jistou úchylku na zuby. Víc jsme už toho ale nezvládly, a aniž bychom si něco koupily, odporoučely jsme se na hostel.
Poslední den začal opět snídaní v hostelu a pokračoval výletem kolem neznámějších lázní Széchenyi, zámku Vajdahunyad až na Náměstí hrdinů, ale jelikož naše energie byla už po dvou dnech třicetistupňových veder ta tam, odebraly jsme se zpět k brouzdališti na náměstí Erzsébet a setrvaly zde asi 4 hodiny pouze s krátkou přestávkou na oběd, kam jsme došly kolem největší židovské synagogy Evropy. Pak už jsme musely dát naší milé průvodkyni sbohem. Cestou na nádraží jsme to ještě vzaly kolem Opery, naposledy se osvěžily u parních fontán a metrem, na které jsme si už zvykly, zamířily k autobusu Student agency, směr Česká republika.
