V pondělí bylo na programu hlavní město – Bern. Když jsme do něj vjížděli předměstími, vybavila se mi naprosto podobná ulice v Liberci. Nepříliš časté tramvaje uprostřed a silnice lemovaná stromy a rodinnými domky. Už když jsme sjížděli na parkoviště u centra, byl na město krásný pohled. Centrum je totiž za řekou, přes kterou vede obrovský most, pod nímž lze také zahlédnout medvědy, kteří zde mají svůj výběh. Medvědi jsou znakem celého Bernského kantonu.
Hned za mostem se vám naskytne výhled na krásně symetrickou ulici s pěkně za sebou vyrovnanými domky, na jejímž konci se nachází orloj. Musím ale říct, že ten pražský je hezčí. Za zmínku také stojí katedrála Münster a k ní přilehlý park, kam většina bernských pracovníků a studentů chodí za pěkného počasí obědvat. Nevýhoda je, že se katedrála nedá z rozumného úhlu vyfotit, protože buď překáží množství stromů a nebo se nevejde na fotografii.
Od katedrály se pak dá dojít až k federálnímu paláci, před kterým se nachází náměstí Bundesplatz s fontánami stříkajícími přímo ze země. Hned vedle je pak pohodová široká ulice se stolky patřícími nejbližším restauracím. Tam se člověk cítí skvěle. Podobně jako na londýnském Covent Garden tu vystupují pouliční umělci, lidé sedí u stolečků na náměstí, koukají, jak kousek od nich další lidé hrají obrovské šachy… prostě pohoda. Poslední bernskou zastávku jsme udělali v parku Rosengarten s výhledem na celé město. Večer jsme pak ukončili v penzionu sympatických seniorů, kteří s námi druhý den posnídali a dozvěděli jsme se proto i spoustu zajímavostí o životě ve francouzském Švýcarsku.
Už cestou z Bernu jsme si všimli, že cedule kolem cest se změnily z němčiny na francouzštinu, což nebylo zrovna pozitivní zjištění. Francouzsky neumíme a proto i průjezd městem byl jeden velký stres. Natož, abychom ve městě našli zámek, který jsme hledali. To se pro nás ukázalo jako nemožné. Ve francouzské části Švýcarska se prostě mluví francouzsky. Od nápisů na obchodech, přes jídelní lístky až po dopravní značky. I v obchodech to na vás zkouší francouzsky. Pokud se nechytáte, dá se zde použít i němčina. Tím, že má každý z 26 švýcarských kantonů vlastní legislativu, mají často i vlastní řeč. Ve Švýcarských kantonech se mluví německy, francouzsky, italsky nebo rétorománsky. S námi naštěstí v hotelech mluvili všichni anglicky. Díky paní z penzionu jsme se dozvěděli, že různé kantony mohou mít i vlastní státní svátky, takže dojíždí-li váš manžel například do práce do vedlejšího města, které už patří jinému kantonu, můžete mít volno v různé dny. Také zimy již ve Švýcarsku nejsou, co bývaly a dotýká se to všech. V horách naproti penzionu většinu roku zůstává sníh, nicméně prý se už stává, že v létě vše roztaje. Hostitelé byli naprosto nejvíc milí, pokoj byl krásný s přilehlým balkonem a výhledem na městečko v údolí a hory za nimi. K snídani nás pohostili mimo jiné také domácím cheddarským sýrem, medem, jahodovou i pampeliškovou marmeládou a houskami. Všechny tyto věci nakupují od známých z vesnice. Člověk se tam cítil jako doma. Pro případné zájemce doporučuji hotel Le Belvedere v městečku Corbeyrier.
Odtamtud už to bylo pouze kousek na Chillon Castle, který opravdu stál za to. Minimálně pohádkový pohled na hrad na břehu jezera je nezapomenutelný. Samotné procházení hradem už pak bylo jako jakékoli procházení hradem, přičemž se dá přičíst velké plus za papírového průvodce v českém jazyce, kterého jsme u vstupu obdrželi. U hradu se také dá parkovat 3 hodiny zdarma pouze s parkovacími hodinami, které jsme sice neměli, nicméně u kasy se dají pořídit a dokonce za nulovou pořizovací cenu. Další plus.
Ještě musím zmínit všudypřítomné vinice, které jsme měli možnost vidět po celém Švýcarsku. Všechny kopce, které jsme vyjížděli k ubytováním, a také hory, kolem nichž jsme jeli po dálnicích, byly poseté neuvěřitelným množstvím vinic. Každý domek měl přilehlý malý či velký lán. Neměla jsem tušení, že Švýcarsko je takový producent vína. Nicméně jsem slyšela (nebo četla), že nebývá tak kvalitní jako proslulé francouzské. Mimochodem babi v penzionu Le Belvedere nám ráno místní víno také nabídla, bohužel jsem z důvodu řízení auta musela odmítnout. Takto zpětně si uvědomuji i krásné vinice ve Vaduzu, ovšem nebylo jich zdaleka tolik, a to nejspíš proto, že Lichtenštejnsko nemá moc prostor kam je dát. 🙂
Od Chillonu už jsme pak jeli kolem ženevského jezera přímo do Ženevy, která se nám konečně zdála jako velké lidnaté a turistické město. Krásně upravené promenády kolem jezera s vysázenými stromky, hlavní dopravní tah plný aut, spousta místních i turistů… no prostě konečně živé město. Tolik lidí, jež se přišli vyhřívat na sluníčko k proslulému ženevskému vodotrysku. Viděli jsme lidi číst, povídat si, poslouchat hudbu, svačit, nebo prostě jen tak odpočívat. Bohužel jsme nemohli být svědky slavných ženevských květinových hodin, protože se v současné době opravují, ale alespoň jsme se stavili u budovy OSN. Ve Švýcarsku se všeobecně hodně přestavuje a opravuje. Skoro na každém kroku byly vidět jeřáby, lešení nebo silničáři. Mockrát se nám stalo, že jsme jeli přes kruhový objezd, jež navigace vůbec neměla na trase. A nebylo divu, jelikož tam ještě kolikrát stáli dělníci a stavbu dokončovali. Co se týče kruhových objezdů, troufám si říct, že tolik, kolik jsem jich projela během cesty Švýcarskem, jsem jich snad neprojela za celých 9 let, co vlastním řidičský průkaz. Na téměř každé křižovatce byly kruhové objezdy, a to i v případě, že měla tvar tzv. „Téčka“. Myslím, že důvodem je nejen zpomalení aut, ale také aby se i vozidla z vedlejší silnice dostala na hlavní, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Máte-li chuť si přečíst více o Bernu nebo o Ženevě, navštivte také články mého manžela. 🙂