Jelikož se má neteřinka rozhodla, že chce zkusit spát poprvé bez rodičů u babičky a jako podmínku dala, že tam chce být s bratranci, výsledek byl jasný. Děti jsme odložili na víkend k babičce a museli jsme si vymyslet vlastní program. Rozhodli jsme se pro již ověřené Polsko, přičemž jsme zkusili jiný hotel, protože Czarny Kamień nás nepřesvědčil k druhé návštěvě.
Złoty Horyzont nás přivítal dvěma zvláštnostmi. Závora na parkoviště byla shozená dolu, a tedy to vypadalo, že nemůžeme dovnitř. Po chvilce přemýšlení, co budeme dělat, si manžel vzpomněl, že mu psali, že brána se otevírá automaticky. Na druhý pokus jsme tedy zkusili najet až před bránu a skutečně se nám otevřela. Zaparkovali jsme na volném místě a šli se bez zavazadel nahlásit na recepci. Druhá zajímavost nás čekala cestou. Chodník podél silnice, který vede z parkoviště, sousedí z druhé strany taky s venkovní částí wellness. Takovou věc jsme prostě nečekali. Nejenom že jsme zvyklí z jiných hotelů mít venkovní část wellness směrem k lesu či do vnitrobloku, aby měli hosté svůj klid, ale člověk to tak nějak i logicky očekává. Nakonec to ale tolik nevadilo, silnice nebyla moc frekventovaná, i když musím říct, že vyvalovat se polonahá ve vířivce, zatímco dva metry ode mě chodí lidi po chodníku nabalení v bundě a čepici, byl docela zvláštní zážitek. A nikdo si neodpustí pohled na vířiče, to si řekněme na rovinu.
Vraťme se ale k check-inu. Po příchodu do lobby jsme se zařadili do fronty. Ano, čtete správně. Zatímco zbývalo asi 10 minut do 16 hodiny, kdy měl začít check-in, utvořila se asi desetimetrová fronta od recepce až k hlavním vchodovým dveřím. Nutno dodat, že 95 % tvořili Češi. Tři recepční nestíhali odbavovat, dětičky naběhly do takového miniaturního dětského koutku, kde byla malá skluzavka do kuliček, dvě interaktivní tabule a interaktivní stůl.
Jakmile jsme se tak po půlhodince dostali na řadu, řekli nám, že venkovní parkoviště je naprosto celé zarezervované, a tak máme přeparkovat do garáže, která je pod druhým hotelovým domem. To jsme tedy udělali, a jelikož zrovna někdo z garáže vyjížděl, mohli jsme tam zajet, aniž bychom použili kartu. Místa tam bylo dost, tak jsme zaparkovali, nabrali potřebná zavazadla a zkusili kartu na otevření brány ven, ale nefungovala. Tak jsme zkusili jít prvními dveřmi a objevili jsme se v tom druhém obytném domě, než ve kterém jsme měli pokoj. Naštěstí jsme natrefili hned i na dveře ven, ale vedly kamsi na terasu za dům, tak jsme museli nejdřív prozkoumat, jestli se to odtamtud dá obejít. Naštěstí ano. Pokoj už jsme pak našli snadno a rozhodli jsme se na chvilku nejprve zkusit wellness. Večeře totiž byla podávána od 16 do 19, a jelikož už bylo skoro 17, měli jsme jen cca hodinku času. Do wellness se jde přes hlavní recepci a míjí se druhá recepce na objednávání masáží (kde nikdo nebyl) a posilovna. No posilovna. Ta obsahuje kromě pár činek dva běžící pásy, jeden eliptický trenažer a jeden rotoped. Výhled je ale prosklenou zdí do wellness, což bylo docela zajímavý.
Ve wellness nejdříve projdete šatnou se skříňkami, které se otvírají hodinkami. Kde je ale vzít jsme nevěděli. Naštěstí jsme to ani moc nepotřebovali. Po šatně se jde odděleně do sprch a pak se vyjde u bazénu. Je tam jeden větší bazén, kde jsou 2 vodopádíky a dá se tam i trochu plavat. Pak jedna vířivka, spoustu lehátek a druhý menší bazének, který má barový pult a můžete si tam dát, co je libo. Prosklenými dveřmi se vyjde ven a tam jsou další dvě vířivky, lehátka a jeden bazén, který byl zakrytý. Zkusili jsme venkovní vířivku a ta byla šíleně horká. Bylo to celkem příjemné. Po nějaké době to ale vystydlo a navíc se co 3 minuty vypínala a zapínat dost dobře nešla. I výhled stál za prd vzhledem k nevlídnému počasí, a tak nám ani moc nevadilo už po hodince jít na večeři. Tam jsme však přišli a zařadili se do další dlouhé fronty. To jsme tedy opravdu nikde nezažili a podle toho, co jsme vyslechli od ostatních, ani oni ne.
Poté, co nám našli volný stůl, jsme si šli vybrat, co je libo. Byl libo vepřový plátek s pečenými bramborami a dušenou zeleninou. Na výběr byla ještě rýže nebo hovězí maso. K tomu jsme si mohli vybrat polévky, šunky, sýry, nakládané věci, uzeniny, pečivo, smaženou rybu a hranolky, na kousky nakrájené sekané (kuřecí a pohankové), quinoový salát, plněné tortily, slané koláčky a plný stůl sladkých dortů, dezertů a ovoce. Samozřejmě jsme museli všechno ochutnat. A samozřejmě jsme se strašně přežrali. No naštěstí jsme zjistili, že to nejsou žádné výjimečné delikatesy, které bychom si museli druhý den dát znovu.
Večer jsem strávila na pokoji s bolestí žaludku, která se po 2 hodinách konečně trochu zmírnila. Myšlenky jsem odváděla čtením a zjišťováním, co bychom mohli zítra v okolí navštívit.
Ráno jsme měli před snídaní ještě trochu času, a tak jsme si zašli do posilovny. Rotoped a jeden pás byly obsazeny, a tak jsem se šla na chvilku projít na druhý pás a po uvolnění rotopedu jsem si dala 20 minut na rotopedu a nakonec 8 minut na orbitreku. Pak už bylo 9 a čas na snídani. U check-inu jsme si totiž mohli vybrat mezi časy snídaně od sedmi, osmi, devíti a desíti, přičemž od osmi už nebylo volno. Opět nás usadili a šli jsme si vybrat co hrdlo ráčí. Naštěstí bylo vše podobné, tak jsem toho nemusela moc zkoušet – nechtěla jsem se zase přežrat. Z teplých jídel jsme zkusili míchaná vajíčka, slaninu, rajčatovou cizrnu, párek, lívanečky, ovesnou kaši, vejce natvrdo, cottage sýr, tuňákovo-vajíčkovou pomazánku, vajíčkovou pomazánku, výborný sladký tapiokový pudink, nachos. Dále byly na výběr opět uzeniny, sýry, salámy, šunky, saláty, nakládané okurky, mozzarella třešničky, medová plástev, dětské cereálie, mléko, vafle s nutelou, palačinky s marmeládou, čokoládový mousse a další věci, co jsme nevěděli co je, jelikož bylo všechno psáno polsky. Po celkem dobré kávičce jsme se vydali ven, i když počasí nebylo úplně ukázkové.
Jako první jsme zamířili k Zakręt Śmierci, neboli Zatáčce smrti, která se nacházela jen kousíček nad naším hotelem. Autem se dá zastavit u silnice a po pár krocích jste na místě. Je to nádherná vyhlídka na Krkonoše a Szklarskou Porębu. Bohužel byly vrcholky v době naší přítomnosti zahaleny mraky, ale stejně to byl krásný pohled. Je tam i deska s popisy, co která hora je, takže jsme měli možnost nevidět i Sněžku. Přímo v zatáčce je ještě skála, na kterou jsem taky vyšplhala, i když v barefootkách to bylo trochu nebezpečný.
Další naší zastávkou byly Krucze Skały (Krkavčí skály), které jsou přímo před vjezdem do města. Všimli jsme se tam lidí o den dříve při příjezdu na hotel a rozhodli jsme se zjistit, co tam je. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti asi 400m od skal a po příchodu uviděli opravdu krásné místo. Vysoké skály tyčící se nad říčkou plnou obrovských kamenů, to vše na kraji lesa. Kdekdo se procházel po kamenech přes řeku a někoho jsme zahlédli i na vrcholku skal, a tak jsme se rozhodli to také prozkoumat. S aplikací mapy.cz to šlo snadno. Objeli jsme skálu a auto zaparkovali u kostela. Musím říct, že ačkoli bylo super letní počasí, lidí bylo všude dost. Nahoru na skálu se dá krásně vyjít, ale musíte být opatrní, není to samozřejmě stoprocentně bezpečné. Okraj skal má zábradlí, o které bych se nedoporučovala opírat a svoje děti bych tam nepustila. Ale výhled byl fajn, vidět byly hlavně skály naproti, například Krzywe Baszty.
Poslední zastávkou byl vodopád Szklarki, protože Kamieńczyka už jsme viděli před rokem. Zastavit na parkovišti byl těžký úkol, protože bylo úplně plné, ale podařilo se. U parkoviště je spousta stánků s všemožnými hračkami a věcmi. Jsou fajn, ale nevím, proč jsou ve všech stáncích stejné věci. Na začátku cesty se platí vstup do KRNAPu asi 11 zlotých za osobu. Pak už se jde krásnou cestičkou asi 500m k vodopádu. Ze spodu jde krásně vidět i vyfotit a nahoru jsme se došli jen podívat.
Po příchodu zpět na parkoviště jsme ještě koupili chlapečkům legrační dárek a s krátkou zastávkou u Zakręt Śmierci, jestli se náhodou nevyjasnilo (ne), jsme se odporoučeli do hotelového wellnessu. Trochu nás pozlobil vjezd do garáže, jelikož nám nefungovala karta, ale zjistili jsme, že druhá funguje. Na pokoji jsme ještě v rychlosti „poobědvali“ Manu a manžel si dal kávičku z pokojového lavazza automatu.
Počasí se během dne zlepšovalo a k večeru byl z venkovní vířivky krásný výhled i na Sněžku. Mít ale přenádhernou fotku z vířivky v pozadí se Sněžkou se nám nepodařilo, jelikož nám přímo ve výhledu stál jeřáb, který stavěl asi nějaké další ubytovací jednotky.
Pak jsme zkusili bazén s krásným pozadím vodopádu Kamieńczyka a šli otestovat saunu. Kromě infrasauny, kde je 40-60°C, je tam ještě pára, kde je stejná teplota, ale maximální vlhkost. Sauny byly menší, pro maximálně 6 lidí, ale šlo to, žádnej nával se nekonal.
Takže jsme si dali asi 3 kolečka v „obyčejné“ finské sauně, přičemž zchladit jsme se chodili ven a aklimatizovat do solné odpočívárny, kde bylo chladněji, než u bazénu. Ještě tam byla nesolná odpočívárna, ale tu jsme nezkusili. Jelikož nikde nebyla převlékárna, do sauny se chodilo v plavkách, což v tomto prostředí vůbec nevadilo, mohli jsme pak po sprše projít kolem bazénů rovnou ven. Tam si dámy v letech naložené v bublinkách povídali o všem možném a vůbec je nenapadlo, že ačkoli překřikují bublinky, aby se vzájemně slyšeli, my ostatní, kterým u ucha nebublá voda, slyšíme každé slovo. Možná by to bylo legrační, kdyby to, co říkali, pro mě nebylo tak pobuřující. Pomlouvaly lidi, co cvičili ve fitku (ale samy by tam nešly), pomlouvaly děti, které jezdí do hotelů (ale samy je tam braly, podle toho co říkaly), pomlouvaly mého manžela, no prostě katastrofa. Musela jsem odejít, a jelikož jsme chtěli zbytek času využít ve venkovní vířivce, která byla plná, chvilku jsme počkali v barovém bazénku.
Na večeři tentokrát fronta nebyla a na výběr bylo vepřové koleno, kuřecí maso, vařené brambory, dušená zelenina, plněné ravioli, kuřecí stripsy, hranolky a zbytek stejný. K pití byly vždy džusy, voda, káva a čaj. Na pokoji jsme pak našli voucher na 20 PLN do hotelového baru, který jsme hned po večeři využili na slehnutí a vyzkoušeli jsme pšeničné pivo Hoegaarden. Ještě jsem večer zkusila v telce najít něco zajímavého, ale kromě toho, že na třech stanicích běžely pěvecké a talentové soutěže, jsme fascinovaně koukali na polský dabing amerického akčního filmu. Slyšet emocemi a lidmi nabitý film hlasem jednoho člověka bez emocí byl zase fakt zážitek.
Na druhé snídani, kde ovesnou kaši vystřídala mléčná polévka, jsem zkusila chia pudink a také bílý jogurt, který byl prapodivně tekutý a i prapodivně chutnal. Ostatní bylo víceméně stejné.
Ačkoli byl hotel plný dětí, já bych s našimi dětmi do tohoto hotelu nezamířila, oni se potřebují vydovádět a tady nebylo kde. Pro nás to ale bylo celkem fajn.