Šumavy není nikdy dost a my jsme se rozhodli pro další výlet po Šumavských krásách. Tentokrát jsme vzali do kufru kola a vyrazili na horu Poledník, kam bychom pěšky ani jít nechtěli. Celá sedmikilometrová trasa k rozhledně vede do kopce.
Při zkoumání mapy jsem došla k závěru, že z Modravy bude cesta lepší než z Prášil, protože ačkoli je delší, měla by mít menší převýšení. Po dlouhých úvahách jsme zamítli možnost přespání, abychom to měli jednodušší a mohli druhý den odpočívat doma. Večer předtím jsme tedy nasoukali kola do auta, sbalili si cyklistické věci a ráno posnídali, napustili flašky s vodou a o půl 9 vyjeli. Před 11 jsme dorazili na parkoviště Modrava, kde nebylo žádné místo k zaparkování. Zkusili jsme tedy parkoviště Modrava-most, kde se jedno místečko našlo. Vybalili jsme kola, nahodili mundúry, zaplatili celodenní parkování, poobědvali bagetu z Bageterie Boulevard a ve čtvrt na 12 jsme se vydali na cestu.
Přejeli jsme most a kolem Pivovaru se navázali na cyklostezku podél Roklanského potoka. Tuto cestu jsme vybrali záměrně, protože cestou zpět jsme plánovali zastávku u Tříjezerní slati, která měla být mírně do kopce a z kopce a nechtěli jsme se hned na začátku vyšťavit. Trasa proti proudu potoka je skutečně nádherná. Potkávali jsme spoustu chodců i cyklistů a rodiny s dětmi se osvěžovaly v potoce. Počasí bylo teplé, ale foukal větřík a naštěstí zatím nebylo přes 30°C, jak slibovali. Prvních pět kilometrů jsme proto ujeli za 20 minut. Na rozcestí Tmavý potok dál mohou pokračovat pouze chodci, my jsme proto odbočili doprava na cyklostezku vedoucí do strmého kopce. Zhruba polovina kopce ještě šla, pak jsem to vzdala a kolo vedla. Předjížděly mě pouze elektrokola. A vlastně ještě jeden starší pán, co kolem sebe z repráku šířil německé písně. U vrcholu mě začala dohánět paní s kočárkem, tak to jsem sebrala síly a zbytek dovyjela. Nahoře už kopec nebyl tak strmý, tak se dalo jet v pohodě. Většina cesty na horu vede podél lesa, takže se často střídá slunce a stín. Dojeli jsme až na rozcestí Bavorská cesta, kde jsme se chvilku rozmýšleli, zda si zajet k Prášilskému jezeru nebo ne. Rozhodli jsme se, že jej necháme na jindy. Tam se dá krásně dojet/dojít z Prášil a nemusíme si dnes najíždět složitých 8 km. Nejsme nijak vysportovaní cyklisti. Pokračovali jsme tedy k Předělu, kam už ale vede jen kamenitá cesta. To je tedy o hubu, musím říct. Hlavně pak cesta dolů. Od Předělu se jede chvilku po krásné rovince s vyhlídkou na rozhlednu a zakončí ji opět strmý štěrkový kopec, který jsem raději neriskovala hned od začátku. Člověk má co dělat vyjet kopec sám o sobě, navíc po slunci, po ujetých deseti kilometrech a ještě po štěrku. Od rozcestí Poledník už jsme tam byli cobydup.
K dřevěnému zábradlí jsme připoutali kola a šli si do infocentra koupit vstupenky na rozhlednu. Vzali jsme si na památku i pohled. V prvním, druhém i třetím patře jsou výstavy. Mě zaujala historie Poledníku, kde jsem se dozvěděla o zpravodajské službě, demolici budov v roce 1996 a rekonstrukci v roce 2021. Nahoře byla zajímavě obrazově podaná historie lesa na Poledníku. Nakonec jsme mohli vystoupat na vyhlídku strmým schodištěm a ještě strmějším žebříkem. Výhled je zde moc krásný. Viděli jsme hrad Kašperk, horu Špičák a tentokrát byly vidět i Alpy.
Pod rozhlednou jsme zjistili, že jsou tady záchody nebo i kohoutek, kde si můžeme umýt ruce. Posvačila jsem přivezenou nektarinku a pokračovali jsme k Vyhlídce pod Poledníkem, kde je asi 50metrový povalový chodník s vyhlídkou na obnovu smrkového lesa po orkánu Kyrill.
Cesta dolu nám už nezabrala další dvě hodiny, ale snad jen dvacet minut. Celou cestu jsme fičeli z kopce. Až jsem měla chvílemi i trochu strach. Na štěrku obzvlášť. Od Bavorské cesty jsme už jeli po asfaltu, ale i tak se objevovaly díry nebo vyvýšeniny. Nahoru se to tolik do kopce nezdálo, vypadalo to i na rovinky, ale dolu se jede pořád z kopce. Dole, zpátky u Tmavého potoka, jsme tentokrát zabočili u Javoří pily doleva směrem k Tříjezerní slati. A objevil se kopec. Nijak strmý, ale i tak jsme měli co dělat. Naštěstí se to dalo zvládnout a mohli jsme se v klidu projít po povalovém chodníku ke všem třem jezírkům. Společnost nám dělaly krásné vážky a prohlédnout jsme si mohli i masožravou rostlinu Rosnatku okrouhlistou.
Od slati vede prudký kopec dolů zpět k Roklanskému potoku, podél kterého jsme chvilku jeli a pak se v něm také trochu osvěžili. Bylo to tam fakt krásné. Zbývalo už jen dojet k autu, nacpat kola do auta a vyrazit na cestu k domovu. Bylo 5 hodin a další výlety jsme odložili na jindy. Stavili jsme se už jen ve Zdíkově na točené zmrzlině, u našich na grilované večeři a domů dojeli po deváté hodině.
