Island – den třetí

Třetí den jsme nejprve zamířili k přírodnímu bazénku Seljavallalaug. Od parkoviště je vzdálen asi jeden kilometr a vede k němu příjemná cestička skrz malou říčku. Voda v bazénu není úplně teplá jako jinde, jde totiž o malý přítok a velký bazén, nicméně to vynahrazuje svou netradiční rozlohou, díky níž se dá v bazénu i plavat. Nedostatkem se zde může jevit (kromě množství lidí) akorát převlékací domeček, který uvnitř vypadá jako sídlo bezdomovců. Kdo ale není cimprlich, návštěvu si užije.

Seljavallalaug

Odtud jsme zamířili k nejfotogeničtějšímu vodopádu Islandu – Skógafoss. Jakmile trochu zasvítí slunce, vytváří se před ním duha. Krásné! No na druhou stranu se zde srocuje i velké množství turistů. Vodopád lze obdivovat nejen zespodu, ale také svrchu, kde je vidět původní řeka a bezkonkurenční výhled. Až když jsme vystoupali nad vodopád, konečně se nám udělalo i trochu hezky, a tak byl pohled o to krásnější.

Skógafoss

Další věcí na seznamu bylo navštívit cíp ledovce Sólheimajökull. Krátká procházka a naskytl se nám úžasný výhled. Jezírko bylo sice trochu špinavé, ale ledovec pokrytý černým pískem se jen tak nevidí. Fascinující místo. Nakonec jsme došli až k němu, přičemž nás míjeli davy lidí, kteří měli namířeno po ledovci lézt. Nejspíš si tuto kratochvíli zakoupili v domečku u parkoviště. My jsme se však spokojili s tím si na ledovec sáhnout a pokračovali jsme dál.

Vypravili jsme se čtyři kilometry písečnou pláží Sólheimasandur k vraku letadla Douglas DC-3, které tam chátrá již od roku 1973. Štěstí bylo, že jsme měli docela hezké počasí, takže hodinová cesta nebyla utrpením, ale spíše procházkou. Opět zde byla zvýšená koncentrace turistů, ale to k cestování prostě patří. 🙂

O dvě hodiny později jsme s osmi kilometry v nohách pokračovali na nejjižnější cíp Islandu – Dyrhólaey. Tam bylo skutečně nádherně a neskutečně větrno. Netradiční maják se tyčí na skále, na níž vyjet chce trochu odvahy. Úzká, strmá, písečná a klikatá cesta se promění v horor, když v protisměru potkáte auto. Odměnou jsou vám ale úžasné výhledy. Plochá barevná pláž vpravo, modrý oceán před vámi, zelené kopce za vámi a skála s dírou na moři. Vyfotit se nerozcuchaní dá maličko fušku, ale jinak je tam skutečně krásně.

Dyrhólaey

Sjeli jsme pak ještě kousek dál na pláž Kirkjufjara, kde jsme sice opět maličko mokli, nicméně slunce svítilo i tak, a tím pádem se před námi objevila dechberoucí duha. Výsledkem pak byl foťák zahlcený stále stejnými fotkami duhy. Duha celá, duhy kousek, duha se skálou, duha se mnou… Vysoké bílé vlny omílající útesy by se daly pozorovat donekonečna.

Kirkjufjara

My jsme však pokračovali na pláž Reynisfjara, kterou jsme měli na dohled. Původně jsme chtěli dojít i ke skalním jehlám Reynisdrangar vystupujícím z moře, ale jelikož jsme je zahlédli už od Dyrholáney a chození jsme za ten den měli po krk, stačilo nám prohlídnout si černou písčitou pláž v kontrastu s bílou mořskou pěnou, čedičovými skálami na břehu a všude poletujícími racky a papuchálky. Čediče jsou vskutku zajímavé útvary, není divu, že je to skoro národní záležitost. Jen to množství lidí je takové, že s čedičem se moc dobře vyfotit nedá.

Black beach

Jelikož nebylo ještě úplně pozdě a nás čekal dvouhodinový přejezd k dalšímu bodu, rozhodli jsme se jej neodkládat na ráno a pokračovat až do kempu Skaftafell už dnes. Cestou jsme se už v pološeru stavili ještě obhlídnout soutěsku Fjaðrárgljúfur, což můžu vřele doporučit.

Fjaðrárgljúfur

Skutečně romantické místo, na které se dostanete jen pokud se skupinka asi dvaceti ovcí rozhodne klidit se vám z cesty. A že by s rozhodnutím spěchaly, to nečekejte. 🙂 Ovce jsou tady skutečně dámy, které se po cestě procházejí jako modelky a nějaká auta je vůbec netankujou. No alespoň máte jistotu, že vám splašeně nepoletí přes cestu tak, že nestihnete zastavit, jak se to stává u našich srnek. Když tedy zahlédnete ovci asi metr od vozovky, můžete být v klidu. I kdyby byla v pohybu, na cestu se dostat nestihne. Horší je, pokud potkáte ovci už na silnici. V tom případě musíte zabrzdit, protože než se uráčí se pohnout, to může také chvilku trvat. Ovce to tam mají fakt na háku. 😀

Kdo to na háku naopak nemá, jsou racci. Netuším, zda je ten islandský život natolik sebevražedně deprimující nebo jde jen o laxnost, smůlu a nepozornost, každopádně oni si skoro každých 100 metrů vysedávají na žluté krajnici, což ve výsledku znamená, že skoro polovina z nich je rozesetá po silnici. Je to hrozný pohled. 🙁

Jelikož se ale velice rychle stmívalo, stihli jsme akorát z auta udělat pár fotek ohromného ledovce, vynechali jsme vodopády Stjornarfoss a Systrafoss, ačkoli jsme je zahlédli i ze silnice (nejspíš) a do kempu dorazili již za tmy. Celou cestu byla krajina kamenitá, maximálně ji někde vystřídaly nízké oranžové trávy. Domečků jsme potkali minimálně. Okolí kempu jsme však neviděli, tma je tady skutečně nepropustná a stan jsme stavěli v půl jedenácté, přičemž na recepci už nikdo nebyl.

Výhled od majáku Dyrhólaey

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *