Skotsko

Do Skotska jsme se vydaly na základě kamarádčiny touhy tuto oblast Británie navštívit a zároveň také proto, že se v rámci židovských tradic objevil svátek pesah, během nějž dostávají au-pairky obvykle volno, jelikož se v domě nesmí vařit. Plánování trasy, výběr hostelů, zarezervování autobusů a další zařizování nám zabralo zhruba tři dny neustálého projíždění internetu, nicméně nakonec jsme měly vše připraveno a mohly jsme vyrazit na cestu.

Jelikož kamarádka ve středu ještě pracovala, cestu do Edinburghu jsme si naplánovaly na noc. Přímý autobus z Londýna jede v půl 11 večer a cesta trvá 8,5 hodiny. V hlavním městě Skotska jsme tedy vystupovaly v 7 hodin ráno a zamířily rovnou do McDonaldu na snídani. Byl to totiž jediný obchod, který měl v tuto ranní hodinu již otevřeno.

Do začátku Free Tour prohlídky po městě zbývalo ještě dost času, a tak jsme se vydaly na předem naplánovaný výlet mimo Edinburgh. Našly jsme správný autobus do Roslinu a po výstupu na zastávce v malé vesničce jsme se musely zeptat místních, kudy se máme vydat k proslavené kapli. Počasí bylo nádherné a v prostředí modré oblohy a zelené trávy působila kaple opravdu kouzelně. Kaple, která je vlastně nedostavěný kostel, ještě před několika lety chátrala a hrozilo zbortění střechy, když ji spisovatel Dan Brown zmínil ve své nejúspěšnější knize Šifra mistra Leonarda. Od té doby tam proudí davy turistů a správci kaple najednou nejen že měli dost peněz na opravu střechy, ale za peníze zařídili i moderní informační centrum se spoustou zajímavostí. Opravdu krásné místo, které stojí za návštěvu. Bohužel v okolí už není moc co navštívit, a tak jsme se vrátily zpět do Edinburghu.

Během bezplatné prohlídky po městě jsme moc z centra neobešly, ale zato jsme se toho dost zajímavého dozvěděly. Kluk, jenž nás provázel, se snažil nepoužívat typický skotský přízvuk, abychom mu dobře rozuměly, což se mu dařilo skvěle. Říkal, že tak krásné počasí, co vidíme, není pro Skotsko běžné a máme proto veliké štěstí. Ukázal nám hrad, jenž slouží jako škola a posloužil i jako inspirace J.K.Rowlingové k napsání Bradavické školy kouzel v příbězích o Harrym Potterovi.

Zavedl nás také ke kavárně, kde právě první kniha z této ságy vznikala. Na hřbitově nám také ukázal hroby, kde si spisovatelka propůjčila jména do knih, a vysvětlil nám podivný zvyk Skotů chodit si na hřbitovy dělat pikniky. Zdržel nás však bohužel o trochu déle, než bylo v plánu, a proto jsme nestihly navštívit Edinburský hrad. Udělaly jsme si tedy alespoň několik fotek a vyrazily najít předem zaplacený hostel.

Náš původní plán absolvovat výlet do Skotska přespáváním u lidí z Couchsurfingu a tak ušetřit zhatil sám projekt, když jsme oslovily asi 8 češek a 7 cizinek, jež v místě žijí, a nepřišla nám jediná odpověď. Našly jsme si tedy levný pokoj s 18ti lůžky za 15 liber za noc. První čtvrteční noc tam s námi byli pouze dva další lidé a celkově byl hostel velice čistý a příjemný.

Na druhý den jsme měly zakoupenou okružní jízdu skrz celou Skotskou vrchovinu až k jezeru Loch Ness, přičemž jsme si vybraly audioprůvodce namísto živého, jelikož ten měl dle popisu mít silný skotský přízvuk. Po příchodu na místo srazu nás organizátorka poslala do určeného autobusu, odškrtla si nás jak ona, tak řidič a vyjeli jsme. Po chvíli nám přišlo zvláštní, že řidičova představovací řeč už trvá nějak dlouho a sluchátka nám ještě nikdo nedal, na první zastávce jsme tedy zašly za řidičem zeptat se ho co a jak. Dozvěděly jsme se, že ten druhý autobus se systémem pro audioprůvodce je rozbitý, a jelikož nás na zmíněnou tour bylo pouze pět, přesunuli nás do druhé skupiny s lidským průvodcem. Bohužel nás na změnu nikdo neupozornil a v tuto chvíli se již nedalo nic dělat. Musely jsme danou cestu absolvovat tak, jak byla. Užívaly jsme si tedy alespoň výhled z autobusu, jelikož řidičův přízvuk byl natolik silný, jako by na nás mluvil rusky – sem tam člověk pochytí slovo, nýbrž vše ostatní mu uniká. Museli jsme za celý den stihnout přes 500km, a proto zastávek bylo skutečně pomálu. První dvacetiminutová byla pouze povinná pro řidiče, druhá čtvrthodinová byla v palírně skotské whisky Tomatin, kde nám pustili tříminutový film o výrobě, dali nám na ochutnání panáka 12leté a jeli jsme dál. Počasí však vyšlo skutečně nádherné.

Jezero Loch Ness

U jezera Loch Ness zase došlo k nedorozumění, kdy jsme nepochytily, že si máme zakoupit výlet na lodičce nebo prohlídku zříceniny, a tak jsme zůstaly na břehu u obchůdku se suvenýry a čekaly, co se bude dít dál. Porozhlížely jsme se alespoň po Lochnessce, avšak tu jsme nezahlédly.

Čas odjezdu jsme naštěstí porozuměly správně, a tak jsme se skupinou pokračovaly zpět směr Edinburgh. Cesta vedla skutečně krásnou hornatou krajinou, i když v dubnu ještě nebyly kopce zelené, nýbrž žluto-hnědé. Zastávky byly cca po půl hodinách tak tříminutové na vyskočení z autobusu, dvě fotky a zpět.

Do hlavního města Skotska jsme dorazily cca v 8 večer, zašly k třetí oficiální rezidenci královny – Holyroodu – a cestou k hostelu narazily na českou hospůdku s názvem PIVO. Uvnitř byly po stěnách české cedule, ale Čechy jsme nepotkaly žádné. 🙂

Na sobotu dopoledne jsme měly koupený lístek autobusem do Alnwicku. Byl na naší trase směrem do Yorku a nachází se tam stejnojmenný hrad. Když jsme poté zjistily, že se tam natáčel první a druhý díl Harryho Pottera, byly jsme nadšené. Před cestou jsme však ještě zašly reklamovat náš zájezd, jelikož nás nikdo na změnu programu a průvodce neupozornil, a tím pádem jsme z výkladu nic neměly. Slečna v cestovce se nám omluvila a vrátila každé třetinu ceny.
Následná cesta oblastí Northumberland podél pobřeží byla skutečně nádherná. Navíc vyšlo krásné počasí, a tak jsme si vychutnávaly pohled na modré moře, oblohu a zelené útesy. Pokud se někdo rozhodne jet přes Británii, doporučuji touto oblastí.

Když jsme přijely do hradu Alnwick, nebyl jako typický český hrad a naprosto nás okouzlil. V prostorách byla spousta atrakcí pro děti i dospělé a v pravidelných intervalech se zde na různých místech scházejí lidé na nejrůznější prohlídky. My si vybraly nejprve prohlídku soukromých pokojů hradu, pak prohlídku pozemků a následně filmovou prohlídku. Víc jsme jich bohužel nestihly, protože často běžely paralelně. Po prohlídkách jsme si prošly okolí hradu, navštívily strašidelnou cestu pro děti nebo lekci létání na koštěti jako v Harrym Potterovi. Hodně jsme také fotily, bylo krásně, jen nás mrzelo, že foukal silný studený vítr, a tak jsme na fotkách vůbec nevypadaly dobře. Vnitřek hradu jsme si mohly projít samy bez průvodce, přičemž v každé místnosti je k dispozici člověk, na něhož můžete směřovat své dotazy. Hrad samotný byl velice zajímavý, jelikož je stále obývaný. Bylo fascinující vidět prostory hradu, kde současní lidé skutečně žijí. Ve starobylé knihovně byl moderní stolní fotbal nebo bar s alkoholem, v obývacím pokoji s historickým nábytkem zase plochá televize… Rodina Percy zde žije pouze v zimním období, přičemž v létě dává hrad k dispozici návštěvníkům a sami bydlí v Londýně či ve Skotsku. K vidění byly v hradu i fotky rodiny Percyů s královskou rodinou, poněvadž je mladý pán prý Williamův blízký přítel.

Po návštěvě hradu po páté hodině večer jsme měly v plánu jet vlakem z Alnmouthu do Yorku, jenže jelikož jsme neznaly přesný čas odjezdu, lístek jsme si chtěly zakoupit až na místě, což byla chyba. Na místě nám jej nechtěli prodat, protože vyjde příliš draho. Po promýšlení svých možností a rad místních jsme se rozhodly přejet autobusem do většího města Newcastle, kde bychom mohly sehnat například autobus. Po ujištění, že z Newcastlu jede v 8:30 levný autobus, jsme přejely tam, abychom na místě po dlouhém hledání zjistily, že sice jede, ale ráno. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než jen dojít opět na ten vlak a stát si za svou koupí drahé jízdenky. Z Newcastlu již byla jízdenka o něco levnější, a tak jsme nasedly do vlaku směr York, kde jsme měly v plánu noc strávit v nonstop McDonaldu, dopoledne si projít město a v 1 odpoledne odjíždět do Londýna. O Newcastlu jsme mezitím stihly zjistit, že za další návštěvu již nestojí – špinavé, nepřehledné město, které je večer plné hlučných a opilých lidí. Oproti tomu York byl úplně jiné kafe. I po tmě jsme viděly krásně osvětlené kamenné budovy a příjemně řešené centrum města.

Zamířily jsme rovnou do McDonaldu, kde nás však kolem 3. ráno vyhodili, protože jsme tam prý byly dlouho. Naše námitky, že si celou dobu objednáváme jídlo a nikomu nepřekážíme, nezabraly a musely jsme fast food opustit. Zkusily jsme čekárnu na nádraží, avšak ta měla zavřeno. Tak jsme si dvě hodiny tmou procházely neznámé město, přičemž nám byla hrozná zima. Kolem páté jsme měly v plánu vrátit se do „mekáče“, tam však právě probíhal úklid a nebylo možné si tam sednout. Po další hodinové procházce městem jsme se konečně do fast foodu vrátily a vyčkaly do deváté hodiny, kdy nám začínala bezplatná prohlídka po městě, které už jsme docela znaly. Den však už nebyl tak krásný jako dosud, bylo sychravo, zataženo, poprchávalo a foukal studený vítr. Ochutnaly jsme tedy ještě yorkshirský pudding a v polovině prohlídky města se odtrhly od skupiny a pospíchaly na autobus domů.
Celý výlet se nám velice líbil, nicméně skotskou vrchovinu bych si ráda projela ještě jednou, jelikož jeden den je opravdu málo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *