Nevím, kolik toho tak lidé o židech vědí, já však při příjezdu do rodiny nevěděla zhola nic. Možná i proto, mi to všechno přišlo zajímavé. Nyní ovšem mám trochu zmatek v tom, co vše byly výsady židů, a co Britů. Židů je v Londýně neuvěřitelně moc a já navíc bydlela v židovské oblasti, takže jsem pomalu nikoho jiného nepotkávala. 9 z 10 češek, co jsem tam potkala, byly v židovských rodinách, které se lišily pouze mírou dodržování zvyků a má rodina patřila mezi ty ortodoxnější.
Základní pravidlo židů je, že nesmí jíst zároveň maso a mléko. V některých rodinách tak mají dva druhy talířů a příborů – mléčné a masové. V mé rodině to však bylo ještě posunuté o stupeň výš, jelikož rodina měla dvakrát nejen veškeré nádobí jako talíře, misky, příbory, mísy, hrnce, pánve, prkýnka, ale i dva dřezy, dvě myčky a dvě trouby. Pokud se například někdo dotkl příborem na maso něčeho z mléka nebo naopak, musel se ten příbor píchnout do země na zahradě a nechat tak alespoň 24 hodin, aby se očistilo. Nakupovaly se pouze košer jídla, ale až na maso, nemusely být pouze z košer obchodů. Po snězení masa se pak muselo hodinu počkat, než se mohlo jíst něco s mlékem. Proto jsme také kupovaly kromě normální zmrzliny i zmrzlinu bez mléka a místo másla se do pečení dával margarín.
Zpočátku mi přišlo divné, jak na všechno jídlo sahali rukama. Omáčky, nádivky, máslo, brambory, všechno, ale zvykla jsem si. Nejvíc mě překvapilo, když přišla návštěva a oni jí předložili dezert na talířku, ve formě rozbředlé nevzhledné kejdy. Nic naplat, že to chutnalo dobře. Prostě to nevypadalo. Měla jsem pocit, že to by si u nás nikdo nedovolil, před návštěvou se každý snaží předvést v nejlepším světle. Nakonec jsem si však zvykla na všechno. A také strašně neformálně zasedají ke stolu. Každý se nají, kdy chce, kolik chce, zbytek se vyhodí, případně schová do lednice a vyhodí pozítří. Také jsem měla za to, že mi ostřejší jídla nevadí, ale to, co my tady nazýváme ostré, ostré vlastně vůbec není. 😀 Zjistila jsem to u nich v kuchyni, jelikož paní domu vařila americko-anglicko-japonskou kuchyni. Sama Američanka, v anglickém prostředí, ale jako mladá prožila asi 7 let v Japonsku. Zpočátku jsem vařila já, ale jelikož paní po měsíci a půl začala pracovat z domova, tak jsme večeře vařily spolu. Vaření zahrnovalo často pečení brambor, masa, zeleniny, smažení ryb a řízků nebo vaření těstovin, rýže či masa s různými koupenými hotovými omáčkami. Snídaně zase byla typicky nebritská. Děti denně snídaly cereálie s mlékem a poté toast s máslem, otec rodiny ovesnou kaši a paní nesnídala.
V Londýně se dá sehnat prakticky vše. Pokud si někdo zoufá po českém pečivu, může zajít do českého či polského obchodu, kde se dají sehnat výrobky, na které jsme zvyklí, a v britských obchodech jsou těžko k dostání, jako pečivo, pudink, hrubá mouka, hořčice či různé sladkosti.
Pomáhala jsem také často při akcích, které rodina pořádala, jako byly večeře nebo obědy s přáteli. Nevěřila jsem, jak často si mohou zvát různé rodiny na večeři. Tady je zvykem spíše pozvat lidi na kafe nebo čaj se zákuskem. Židovská komunita je však více sektoidní, a tak hlavně páteční a sobotní večeře často patřily návštěvám. Páteční večeře byly všeobecně velké haló. Jelikož u židů začíná den tím, že zapadne slunce, v pátek večer vždy začínal Shabbat, česky šabat či šábes neboli sobota. Šabat je jakýsi svátek, kdy by se nesmělo pracovat, řídit auto, zbytečně používat elektřina a ani se nijak moc namáhat. Začínal-li v pátek večer šabat, při západu slunce zapálila žena domácnosti dvě svíce, u nichž se pomodlila. Poté se začínalo večeřet: Nejprve se provedl rituál Kiddish, česky kiduš, při kterém všichni muži v rodině nosili jarmulky. Celá rodina zazpívala určitou hebrejskou píseň, po které otec každému z dětí požehnal, následně jsme vypili panáka hroznové šťávy (v případě návštěvy se podávalo červené víno) a šli jsme krájet chalu. Chala je jejich speciální kvasnicový chléb podobný naší vánočce, který po celou dobu kidiše pod takovým náboženským látkovým ubrouskem se symboly. Při krájení však musí být na stole stále jedna chala neporušená, a tak jsme vždy na ten rituál museli z mrazáku vytáhnout i druhou chalu, kterou jsme po rituálu opět uklidili do mrazáku na příště. Nakrájená chala se posolila a každý si vzal jeden krajíc, vyjma asi dvou týdnů okolo židovského nového roku, kdy se místo soli používal med jako symbol, aby nadcházející rok byl sladký. Rituál kidiš byl u konce a my zasedli ke stolu, kde jsme nejprve dojedli načatý bochník, na který se mohl namazat hummus nebo třeba játrová paštika, poté se podával kuřecí vývar s nudlemi a macesovými knedlíčky a jako hlavní chod byly pečené brambory s pečeným kuřetem. Každý pátek probíhal stejně, měnily se akorát omáčky, kterými bylo kuře před pečením potřeno, případně bylo maso jiné, třeba hovězí steak nebo jehněčí žebírka. Po večeři přišel na řadu dezert, který, ačkoli byl vždy připraven, málokdy byl sněden. V sobotu dopoledne pak chodili do synagogy, kam vdané ženy musí nosit klobouk.
Týden po mém příjezdu začínal židovský Nový rok 5775. 😀 Svátkům kolem nového roku se říká Rosh Hasana a doprovází je mnoho zvyků a tradic. Vždy dva dny (pátek a sobota) v každém z následujících dvou týdnů se musí dodržovat klidový režim, podobný šabatu. Nesmí se pracovat, nakupovat, vařit, používat elektřina, ženy nesmí nosit klíče, znamenalo to, že rozsvěcet a zhasínat světla v celém domě jsem musela já, stejně tak zapínat a vypínat klimatizaci, alarm, troubu, nesměli prostě mačkat žádné knoflíky, avšak menší problém byl, že mi to nesměli ani nařídit. Pokud tedy paní prohodila něco v tom smyslu, že nahoře v pokoji je moc světla, měla jsem jít zhasnout apod. Do definice „nepracování“ a „nenamáhání se“ patrně spadá i nemožnost trhat toaletní papír, jelikož jsem den předem byla pověřena, abych do všech čtyř koupelen toaletní papír natrhala na menší části. Nejpodivnější žádost v mém životě, to musím uznat.
Následovalo několik dalších svátků, například Chanuka, svátek oleje, která trvá 8 dní, kdy každý večer děti dostanou jeden dárek. Je v období před našimi Váncemi, avšak není pro ně tolik významná. O Chanuce se každý den zapaluje menora, devítiramenný svícen, přičemž jednou svíčkou se zapalují ostatní. Mezi další tradice patřil třeba 24hodinový půst, před kterým byla obrovská hostina. Hladoví všichni (vyjma těhotných žen), kteří již měli Bar Mitzvah, což je oslava ve 13 letech na znamení toho, že se děti stávají muži a ženami. V synagoze, která sídlila na konci naší ulice, se pak modlí za odpuštění hříchů za celý předcházející rok.
Také mi bylo vysvětleno pojmenovávání dětí. Klukům se dává jméno v den obřízky, holkám 7. den po narození. Jméno pak rodiče zvolí na základě začátečního písmene, které vezmou po někom, kdo pro rodiče hodně znamenal, avšak již zemřel – většinou jsou to prarodiče.
Naproti tomu naše zvyky jim také přišly zvláštní, například vybírat jméno z kalendáře, nebo jíst na Štědrý den kapra. Mysleli si, že je všude normální mít krocana, akorát v Americe, jelikož krocana mají už na díkuvzdání, mají šunku. O životě židů jsem se naučila dost, avšak je toho ještě víc, co stále nevím. Uvědomila jsem si, že pro ně asi není jednoduché žít ve světě ovládaném křesťany. Na své svátky si museli brát v práci volno, ale třeba na Vánoce jej dostali, aniž by chtěli. To je tak zhruba vše, co bych na téma židovství mohla říct, máte někdo další zkušenosti s židy? 🙂
