Loni se nám na Šumavě tak moc líbilo, že jsme se rozhodli, že se sem musíme vrátit. Já ale trvala na tom, že chci kluky vzít k prameni Vltavy, protože je to mírná cesta a i malí chlapečci ji na kolech zvládnou levou zadní. Vyžadovalo to ale náročnější přípravy, hlavně finanční.
Čtyři kola už bychom do auta nedali, takže jsme nejprve potřebovali k autu dodělat tažné zařízení a následně koupit nosič na 4 kola. Jelikož ale máme malý sklep, potřebovali jsme skládací a nejlépe na kolečkách, abychom to nemuseli tahat, takže se nám výběr dost zúžil. No dořešili jsme to nakonec týden před výletem a mohli jsme vyrazit. Jediné, co se nestihlo, byla třetí SPZ, ale ta nebyla životně důležitá.
Naplánovala jsem 3 dny po nenáročných trasách, které zvládne i téměř čtyřletý chlapeček. Jelikož jsme ubytování sháněli na poslední chvíli, moc toho už volného nebylo a když ano, stálo to ranec, tak jsme se nakonec rozhodli přejíždět sem a tam, ale z apartmánu jsme byli nadšení. Resort Alpalouka stojí na samém okraji Špičáku, má vlastní sjezdovku, je u krásné louky s výhledem na les a ke každému apartmánu je k dispozici velký sklep, kam jsme mohli ukládat kola.
První den jsme ale vyrazili z Prahy rovnou na Kvildu, kde jsme zaparkovali auto na parkovišti Pod Sjezdovkou, parkovné jsem zaplatila přes aplikaci, kterou mám staženou ještě z loňska, poobědvali jsme koupenou bagetu, sundali jsme kola a vyrazili k prameni. Cesta byla krásná, potkávali jsme spoustu pěších i cyklistů, ale při každém i mírném kopečku tříleťák protestoval. Nakonec jsme to dělali tak, že pokud byl prudší kopec, buď jsme oba vedli kola, zatímco tatínek s bráškou si to vyšlápli nebo jsem šla pěšky já, Domča seděl na kole a já ho tlačila do zad. Mírné kopečky se daly udělat i tak, že jsem jela na kole a za límec mikiny vedle sebe táhla Domču. Bylo to náročné, trochu i nebezpečné, ale synovi to ušetřilo síly a mně nervy.
K prameni Vltavy jsme dorazili, prohlédli si jak málo je tam vody, kluci ještě na chvilku vytáhli dalekohled a mikroskop, posvačili jsme proteinové tyčinky a řešili kudy zpět. Nabízela se cesta stejnou trasou a nebo to objet jinudy a udělat kolečko. Rozhodli jsme se pro jinou trasu. Zpětně jsem ráda, že jsem tu trasu viděla a jela, ale dnes už bych se rozhodla jet stejnou cestou zpátky. Hlavně proto, že velká část cesty vede po málo používané silnici, ale stále po silnici. A za druhé proto, že jelikož je hned za pramenem prudký kopec nahoru (se kterým jsme počítali), cesta dolů je pak místy také prudší, což je problém, hlavně když to není asfaltka, ale kamenitá cesta, což malý chlapeček není schopen ubrzdit. Vše jsme ale zvládli, kluky to hrozně bavilo, dojeli jsme k autu a chlapečci zahlásili, že si to chtěj dát ještě jednou. 😀
Bylo už ale asi 17h, a tak jsme vyrazili na hodinovou cestu na ubytování. Tam jsme zavezli kola do sklepa, vybalili, kluci se pohoupali na hřišti a šli večeřet. Apartmán byl řešený jako prostorný 1kk se dvěma rozdělávacími postelemi, plně vybavenou kuchyní a koupelnou. Byl tam fén, mýdla, ručníky, kýbl, hadr, pračka s dvěma kapslemi, sušák na prádlo, myčka s kapslemi, pepř, sůl, cukr, olej, černý čaj, mátový čaj, kapsle do kávovaru Nespresso, rychlovarná konvice, trouba, mikrovlnná trouba, indukční deska, lednice s mrazákem, utěrka, jar, televize, čtyři knihy, karty, deky, no prostě vše, co je potřeba. Povečeřeli jsme hráškový eintopf a thajskou omáčku s dvoubarevnou rýží z DM a šli spát.
Druhý den jsme nasadili kola zpět na auto a vyrazili do Modravy. Tam se na parkovišti Modrava – most neplatí přes aplikaci, ale koupíte si lístek za stovku na celý den. Nachystali jsme se, oblékli trochu tepleji, než včera, vyrazili po červené podél Roklanského potoka, ujeli tak kilometr a začalo pršet. Tak nějak jsme nevěděli co dělat, jestli se vrátit nebo pokračovat dál, ale pršelo drobně, tak jsme jeli a pršet po chvíli přestalo. Tato cesta až k Javoří pile je fakt nádherná a doporučím jí naprosto každému.
U Rybárny jen dejte pozor, od Tříjezerní slatě sjíždějí z prudkého kopce cyklisté a mohli byste si vzájemně ublížit. Menší kopečky Domča opět zvládal s maminčinou pomocí, ale po rovinkách frčel nadšeně úplně sám. Na Javoří pile nás zastihl déšť, před kterým jsme se nejprve schovali pod strom a pak do chajdaloupky na rozcestí. Poobědvali jsme Manu a když přešel déšť, vydali jsme se do kopce po modré až k Tříjezerní slati. Tam jsme si ještě v přístřešku za mírného deště dali jablka a vyrazili po dřevěném chodníčku ke třem jezerům. Domča byl fascinovaný možností zahlédnout hada a nakonec byl zklamaný, že ho neviděl. Oba kluky zajímala také masožravá rosnatka a detaily toho, co se stane, pokud šlápnou mimo dřevěný chodníček.
Odtamtud jsme vyrazili po žluté překrásnou cestou lesem z kopce, kde měl Domča opět problémy s brzděním hlavně proto, že se hodně bál, že se mu to rozjede. Když jsme dojeli až k plavebnímu kanálu, zbytek cesty byl pro Domču ideální. Pokračovali jsme po zelené Naučné stezce Vchynicko-tetovský kanál až k hradlovému mostu Rechle. Tam bylo docela dost lidí a dětí, co si užívali brodění řekou Vydrou. Naše děti to taky bavilo, až tak, že jsme je nakonec museli oba kompletně převléknout.
Počasí se už tou dobou umoudřilo, takže jsme za příjemného sluníčka řešili jak dál. Původní plán byl, že sama dojedu po silnici do Modravy pro auto a u Rechle naberu kluky, zatímco si tam budou hrát. Napadlo nás ještě to vzít pěší stezkou po zelené podél řeky do Modravy a kola celou cestu vést, což se neukázalo jako dobrý nápad, protože cesta není jen vyšlapaná pěšina, ale regulérně lesem přes kořeny a kameny. Vrátili jsme se tedy k původnímu plánu a já vyrazila po silnici do mírného kopce, zatímco chlapci si chtěli ještě užít kola, a tak se vydali zpátky po zelené až na parkoviště Rokyta, kde jsme se sešli. Překvapilo mě, že Domču strašně zajímá tamní Geologická expozice a chce číst všechny názvy vystavených žulových a jiných kamenů.
Pak už jsme měli hlad, a tak jsme jeli obhlídnout GrillMax ve Špičáku, kde jsme si ale z jídel moc nevybrali, a tak jsme se vrátili do z loňska osvědčené asijské restaurace Viet Sen. Najezení a unavení jsme už jen uklidili kola a odebrali se na kutě.
Poslední den ráno jsme vyklidili apartmán, nasadili kola na auto a popojeli 2 kilometry na parkoviště Špičácké sedlo. Pak už jsme jeli lesem podél strmého srázu 3,5 kilometru až k Černému jezeru. Opět jsme potkávali spoustu pěších i cyklistů. Cesta je pořád po rovince, až na konci je prudší kopec. U jezera jsme se mnohokrát vyfotili a žasli nad tím, jak málo je vody a jak moc navštěvované Černé jezeru je. Ještě jsme s jednou paní zkritizovali děti na elektrokolech a jeli zpět.
Z prudkého kopce jsem Domču opět držela za flígr, sama brzdila pouze levou rukou, ale udržovala jsem nás oba v relativně bezpečné rychlosti. Což se nedá říct o Táďovi, který si chtěl užít rychlou jízdu, a tak předjel i tatínka a závěrečnou zatáčku nevybral a roztřískl se o naučnou ceduli hned vedle obrovských balvanů. Naštěstí už jen dobržďoval, takže kromě sedřených lýtek, naražené helmy, ulomeného zvonku a šoku se mu nic nestalo. Na parkovišti jsme pak definitivně ukotvili kola k autu a před cestou domu jsme se ještě stavili v Německu u Velkého Javorského jezera.
Na rozdíl od našich šumavských jezer, je toto přímo u parkoviště, takže je velmi turisticky navštěvované. Parkoviště bylo plné a museli jsme ho asi 4x objet, než někdo vyjel a my mohli zaparkovat. Platí se asi 4 eura na den, což není špatné. Dvoukilometrová procházka kolem jezera je ale skutečně nádherná. A cestou jsou naučné cedule v němčině i češtině. Na kolech se tu nesmí, ale to není potřeba. I kluky to bavilo. Jediný problém byl, když kluci potřebovali na záchod a dole v restauraci jsme našli pouze WC na eura, která jsme neměli.
Hned vedle restaurace je i lesní dřevěná kuličková dráha, kde si kuličku můžete za euro koupit v automatu, což jsme také nemohli. Přijeli jsme tak nějak nepřipraveni. Čekala nás ale ještě dvouhodinová cesta domů se zastávkou ve strakonickém kukuřičném bludišti, a tak jsme vynechali cestu na šlapadle a pokračovali zpět do Česka. Nakonec jsme se i stavovali na večeři v mirotickém hostinci U Králů, kde se s námi sešla babička s dědou, a tak byli kluci šťastní, že je vidí. Domů jsme dorazili kolem půl deváté a kola nechali na autě do druhého dne.