Heddy.cz

Po takovém dnu jsme byli samozřejmě unavení, a tak jsme náročný čtvrtek zvládali jen stěží. Vyrazili jsme totiž do slavného Versailles.

Příměstským vlakem s námi ráno překvapivě jelo neuvěřitelné množství lidí. Dle tipu na internetu jsme se však nehrnuli do prodejny lístků v areálu zámku, ale vstoupili jsme do turistické kanceláře, kde se dá také zakoupit vstupenka. Dostali jsme k ní i informace a mohli jsme se pak zařadit rovnou do fronty vedoucí přímo do zámku přes celé nádvoří. Jakmile jsme prošli bezpečnostní kontrolou, zamířili jsme pro audio průvodce, abychom z prohlídky také něco měli. Tam nás trasa vedla přímo přes ¾ zámku, až nás nakonec vyvedla ven. Bohužel jsme neměli možnost dostat se do zbývající části zámku, a tak jsme po návštěvě zahrad zamířili do fronty znovu. U vstupu sice nebyli nadšení, že jdeme na stejný lístek podruhé, nicméně nás pustili dál. V informacích tvrdili, že to je celodenní vstupenka, tak jsme na to sázeli.

Co se týče dojmu ze zámku, musím říct, že mě docela zklamal. Já jakožto milovník hradů a zámků jsem měla Versailles jako povinnost a vůbec nechápu, kde se ten jeho věhlas vzal. Rozloha je však opravdu obrovská. Prohlídka začínala v obyčejných místnostech, kde jsme se dozvěděli o historii zámku a prohlédli si i výstavu obrazů. Následovaly královské komnaty, které pozbývaly většinu nábytku, a místnosti tvořily pouze různobarevné textilie na zdech a pár kusů nábytku či obrazů. Vybavené to muselo být krásné, ale dle audio průvodce se většina zařízení odvezla po Velké francouzské revoluci. Škoda. Další část se týkala reprezentačních prostor, ze kterých stojí za zmínku zejména nádherný Zrcadlový sál dominující především několika lustry. Ostatní místnosti se zdály spíše přeplácané, než zdobné. Ale třeba by to člověk víc ocenil, kdyby se toho o místnostech víc dozvěděl. Jenže ten audio průvodce je docela k ničemu, jelikož používal odborné termíny, a tak pokud nejste rodilý mluvčí nebo někdo, kdo se vyzná v odborných historických výrazech, moc z toho mít nebudete.

Poslední částí byly dámské komnaty, které měly krásné štukové zdi a stropy, lepší vybavení a výhled na zahradu. Bohužel musím říct, že z interiérů mě více oslovil Grand Trianon, jenž se nachází úplně na konci rozlehlých zahrad, ale jehož místnosti jsou krásně světlé a velké balkonové dveře v každé místnosti vedou přímo do zahrad. Dokonce ani proslulé versailleské zahrady mě nikterak neuchvátily. Nedají se odnikud vyfotit, protože jsou ploché a většinu tvoří uličky z vysokých stromů. Vůbec tím nechci říct, že se mi tam nelíbilo, jenže já od věhlasného Versailles prostě čekala víc. Vesnici Marie Antoinetty už jsme nenavštívili, jelikož jsme byli hrozně utahaní. Vrátili jsme se proto do centra Paříže, koupili si noční plavbu po Seině a počkali pár hodin, než se setmělo a my se mohli nalodit. Musím říct, že noční plavba je něco, co opravdu stojí za to. Osvětlené historické budovy, mosty, Notre-Dame, svítící Eiffelovka, no prostě romantika jak blázen. Zaujalo mě především množství lidí sedících v noci na břehu řeky. Studenti v tom městě musejí mít úžasný noční život. Se nedivím, že se tam těm umělcům tak daří.

Další den už jsme zbývající památky objížděli autobusem, částečně kvůli únavě a částečně kvůli vzdálenosti. Začali jsme na hřbitově u Tour Montparnasse, kde jsme našli hrob Charlese Baudelairea a Samuela Becketta. Pokračovali jsme do Lucemburských zahrad, kde jsme strávili zbytek dopoledne. Všem doporučuji tyto zahrady navštívit. Nejpříjemnější je, že tu opravdu není nedostatek židliček, na které narážíte na každém kroku, a tak si jakkoli početná skupina může posedět pospolu. Navíc je zde krásné jezírko, můžete zajít k Soše Svobody nebo k Medicejské fontáně. Pohoda. Úplně vidím, jak bych si jako místní obyvatel do tohoto parku chodila číst.

Poté jsme se vydali na náměstíčko, kde stávala Bastila, a přes další park Place des Vosges až ke galerii moderního umění Centre Georges Pompidou. Tam nebylo moc co obdivovat, a tak jsme pokračovali k Royal Palace, kde jsem konečně našla na zemi jeden ze symbolů Linie růže. Pro nezasvěcené se to týká Šifry mistra Leonarda. Zaujaly nás také vysoké a nízké černobílé sloupy a přilehlý park.

Navštívili jsme ještě Place Vendome, kde se soustředí hlavně dražší značky, došli jsme až k Národní opeře a přes Elysejský palác, kde nebylo naprosto nic k vidění jsme den skončili u La Madeleine.

Poslední den dovolené jsme strávili relaxačně. Odpočívali jsme na trávníku s výhledem na Eiffelovku, přičemž jsme si povídali, četli nebo provedli check-in, abychom si zkusili zajistit místa vedle sebe, což se nám stejně nepovedlo. Celý den kolem nás obcházeli prodejci a nabízeli nejrůznější věci od vody, přes vína, piva, růže až po malé Eiffelovky. Na rozdíl od italských prodejců jsou však slušnější, a když jsme řekli „ne“, šli dál.

Na Paříži se mi líbily krásně upravené parky a hlavně to, jak byla vzdušná. Díky širokým ulicím se lidé rozptýlili, proto nebylo tolik znát, že Paříž patří k turisticky nejnavštěvovanějším městům světa. Poznáte to akorát v metru, kde naprosto v kteroukoli denní dobu na kterékoli stanici v centru se musíte do vlaku nacpat tak, že stojíte pouze na jedné noze a to ještě né té vlastní. Celkově mi přišlo, že v Praze jsou modernější soupravy, ale líbilo se mi na některých linkách světelné označení stanic, do kterých se teprve pojede, přičemž ta následující bliká.

Všimla jsem si, že jsme v centru nepotkali moc starších lidí, jinak je to vcelku normální město jako každé jiné. Nic výjimečného. Dokonce mě i v jednu chvíli napadlo, že ačkoli je to ve světě číslo jedna pro novomanžele, Veronu a dokonce i Prahu považuji za romantičtější. Výhled na Pražský hrad, procházka po Vyšehradě, projížďka po Vltavě… to je něco, co Paříž nenabídne. A ohánět se pouze a jenom Eiffelovkou nestačí.

Co se mi však líbilo, bylo, jak mají kavárny otočené židličky směrem do ulice. Židličky tak nepřekážejí chodcům a zákazníci mají výhled na běžný pařížský život. Ten je ale bohužel poněkud drahý. Překvapilo mě, jak vysoké ceny v Paříži jsou. Ani v Londýně to nebylo tak strašné. Pocitu předraženého města ještě negativně přidal pokus dvou na sobě nezávislých obchodníků, kterým jsme zaplatili dvacetieurovou bankovkou a oni vrátili na deset. Po upozornění se omluvili a desetieurovku dodali. Na to je třeba dát si bacha. Kvůli vysokým cenám se nám ale nechtělo kupovat si draze obyčejnou vodu, a tak jsme občas hledali fontánky s pitnou vodou, o kterých jsme se dočetli na internetu a které měly být téměř všude, leč nenalezli jsme jedinou.

Když jsme nakonec dorazili na letiště, pokusili jsme si změnit sedadla v samoodbavovacích automatech, což nešlo ani za poplatek, a tak nám bylo doporučeno zeptat se až při nástupu do letadla. Změnu nakonec na požádání provedli, ale jelikož pouhá změna sedadla je takový problém a není to vlastně od začátku samozřejmostí, že manželé chtějí sedět vedle sebe, služby této aerolinky již nevyužijeme.

Praktičtější informace týkající se cen a zařizování na této cestě zjistíte v článcích mého manžela.