Po vjezdu do Belgie byl trochu poznat rozdíl mezi dálnicemi. Nizozemské byly široké, několikapruhové a rovné. Belgické naproti tomu byly ve stavu podobném dálnicím v Česku – díry, záplaty a hrboly. Také kolem Bruselu začalo jezdit o mnoho více kamionů.
Čtvrtek jsme začali v Gentu, kde jsme zaparkovali pod jakýmsi náměstím a pokračovali k předem vypsaným památkám. Architektura byla krásná, město klidné a potkali jsme na náměstí i jednoho dudáka. Gent řadím k těm nejhezčím městům z Belgie, i když mu trochu ubírá zmatečnost některých křižovatek, které totiž jako křižovatky vůbec nevypadají, a člověk tak neví, kam jede nebo kdo má vlastně přednost.
Následně jsme se konečně dostali do hlavního města. Nejprve jsme zajeli k Atomiu, kde jsme dle informací z internetu měli parkovat zdarma. Jenže tam jsme nepřišli na to, jak funguje parkovací automat na karty, a tak jsme celí naštvaní 2x objeli blok a zajeli na placené parkoviště k Mini-Europe.
Atomium si tedy naši interní návštěvu nezasloužilo, zamířili jsme tedy alespoň do parku miniatur, kde jsme se po chvilce zvažování rozhodli jít dovnitř. Ještěže jsme tak učinili, protože nakonec to byla ta nejzajímavější věc v celém Bruselu. Nepochopila jsem teda úplně, proč z naší krásné Prahy vymodelovali zrovna staroměstskou věž s orlojem, když mají k dispozici tolik krásných jiných věcí jako např. Karlův most. Moc mě ale potěšilo, že celý park můžete projít po šipkách jedinou cestičkou, která vás provede kolem všech vystavených miniatur. Není to jako v muzeu, kde se nevíte, co všechno už jste obešli, ačkoli něco jste viděli dvakrát.
Cesta do centra se ale stala noční můrou. Nejen že bylo všude neskutečně moc aut a celou cestu se jelo po metrech, ale řidiči, snažící se dostat tam, kam potřebují, uprostřed strašně zmatených a přecpaných křižovatek zapříčinili třeba to, že jsme na zelenou nestihli projet křižovatkou a zůstali stát uprostřed. Nebo jsem omylem vjela do pruhu autobusů, který mě navedl přes zastávky naštěstí zpět na hlavní silnici. Nepomohlo nám, že jsme měli navigaci. Ta totiž po příjezdu k centru vypověděla službu. Po několika marných pokusech na dvou telefonech se dvěma aplikacemi jsme se konečně dostali k předem parkopediou nalezenému parkovišti a ejhle, žádné tam nebylo. Respektive bylo zavřené. Nikdy dřív se nám to nestalo. To už mé nervy měly namále. Na mapě jsme si tedy našli jiné parkoviště o ulici vedle, to však po příjezdu na místě raději nebylo vůbec. Třetí pokus naštěstí vyšel, a tak jsme zajeli do podzemních garáží. Tam jsme bohužel špatně odbočili do privátní zóny Evropské komise, kde mělo být ještě 9 volných veřejných míst. Ty jsme však nenašli, a tak nás cesta vyvedla zpět do přecpaných ulic, kde se člověk musí vecpat tam, kam chce jet, jinak nemá šanci. Museli jsme pak objet několik domů a jednosměrných ulic, než jsme se dostali zpět do vytipovaného parkoviště, tentokrát do správného veřejného patra. Konečně jsme se mohli uklidnit a vydechnout si. Nechtěla jsem ani myslet na chvíli, kdy odtud pojedeme pryč.
Do srdce města jsme se vydali přes zvláštně vyschlý park a vlakové nádraží, přičemž jsme šli celou dobu z kopce. Náměstí, na které jsme došli, bylo moc krásné. Zdobily jej pozlacené štíty domů na všech čtyřech stranách. Byla jen škoda, že na budovu radnice dopadal celou dobu stín. Došli jsme se podívat ještě na pověstného čůrajícího chlapečka a jeho čůrající sestřičku a zamířili jsme přes množství turistů kolem kostela sv. Michaela archanděla zpět k autu. Cestou jsme potkali neskutečně moc obchodů s belgickými pralinkami a vaflemi všeho druhu.
Z města jsme se na dálnici naštěstí dostali o poznání snadněji. K památníku bitvy u Waterloo jsme nicméně dorazili asi pět minut před zavíračkou, a tak jsme si moderní muzeum a sochu tygra nemohli prohlédnout zblízka. Fanoušci bitev zrovna nejsme, a tak jsme se sem kvůli prohlídce už nevraceli. Vstupné je navíc dražší než do zahrad Keukenhof. Stačilo nám vyfotit se s celým památníkem, i když nahoře byla vidět lví zadnice. 🙂
Pak už jsme pomalu opustili Belgii a zamířili směrem k Lucemburgu. Do této chvíle jsme si objednávali ubytování den předem a povedlo se nám získat cca půl dne oproti našemu plánu. Poslední noc jsme nechali osudu, podle toho, co všechno stihneme.
V Lucemburgu nás zastihla šílená kolona kvůli opravám silnic, a tak jsme do podzemních garáží dorazili asi s půlhodinovým zpožděním. Když jsme vyšli z garáží ven, překvapilo nás, že jsme vlastně na kopci a máme městečko jako na dlani.
Vydali jsme se poté na hlavní náměstí, které však bylo celé rozkopané, a tak jsme z něj nic neměli. V informacích jsme se zeptali kam dál a navedli nás k Place de la Constitution a odtud do katedrály Notre-Dame, kde jsou uloženy ostatky Jana Lucemburského. Poté nám zaměstnanec informací doporučil náměstí Jana Palacha, kam jsme došli přes turistické slavnosti. Na náměstí byl zhotoven improvizovaný pomníček věnovaný zastřelenému slovenskému novináři a jeho přítelkyni. Město působilo moc příjemným dojmem, nicméně poněkud nudným. Navštívili jsme už zajímavější místa. Poté už ale nebylo ve městě co dělat, a tak jsme se pomalu vrátili do auta. Lucemburská příroda je na rozdíl od té belgické či nizozemské velmi podobná té naší, a tak už jsme nabyli dojmu, že se vracíme domů. Kopce a stromy vystřídaly ploché louky. Zaujalo mě také, že v jedné vesničce si kdosi postavil vilu s kulatou věží na jednom rohu, což se do prostředí docela dobře hodilo a přišlo mi to velice milé.
V Lucembursku jsme se ještě stavili u třech hradů – zříceniny Bourscheid, ke které jsme jeli krásnou krajinou a navštívili její opevnění; hradu Vianden, ke kterému jsme si procházku nakonec rozmysleli, přestože hrad působil z vyhlídky úchvatně; a zříceniny Beaufort na kraji městečka, kde jsme se kvůli nepřízni počasí akorát vyfotili a pokračovali dál. Prohlídku hradu jsme totiž plánovali na další den. Zarezervovali jsme si tedy ještě v autě na parkovišti ubytování a vyrazili na hotel.
Německý hrad Eltz, ke kterému jsme se v pátek večer přiblížili a v sobotu ráno navštívili, byl jakoby schovaný v lese – ne na žádné skále jako ostatní hrady. Dostali jsme se k němu 15minutovou procházkou lesem a krom nás tam brzy po ránu nebyl skoro nikdo. Na anglickou prohlídku jsme přesto nakonec šli asi s 15člennou skupinou a dozvěděli se mnoho zajímavých informací i o současných majitelích hradu, který je v soukromém vlastnictví. Hrad je neskutečně fotogenický a možná proto je jeho zmenšenina umístěna v bruselském parku Mini-Europe jako zástupce Německa. Při opouštění hradu kolem poledne však bylo veliké parkoviště plné aut a k hradu proudily zástupy lidí.
Tím však již naše dovolená končila a my se vydali na cca sedmihodinovou cestu do Prahy. Vzpomínám si, že až za českými hranicemi jsem si uvědomila, že si nepamatuji, že bych kdekoli v cizině zahlédla billboardy u silnice. Připomnělo mi to až české prostředí. Řidiči jsou však v Beneluxu stejní jak u nás a chaosu na italských silnicích, kde kola předjíždějí auta se nic nevyrovná.
Zajímá-li vás více postřehů z naší dovolené, navštivte stránky mého manžela a přečtěte si články o Bruselu nebo o Lucembursku.