Druhý den jsme začali návštěvou Kolosea, které je vážně fascinující. Velikost, význam a celková atmosféra místa je okouzlující.
Následně jsme vyrazili na procházku městem. Kolem Altar of the fatherland, Area sacra, židovské synagogy, Tiberského ostrova a italského květinového trhu Campio de‘ Fiore jsme došli až na jedno z nejhezčích Římských náměstí Piazza Navona.
Osobně jsem tam zamířila hlavně z důvodu, že se tam natáčela scéna z filmu Andělé a démoni s Tomem Hanksem, ale je pravda, že obdélníkovité náměstí, které stojí na území starověkého stadionu, bylo skutečně pěkné. Z náměstí to bylo jen asi 200m k další významné památce, Pantheonu, který zaujme zvenku i zevnitř. Především tím, že narozdíl od ostatních antických památek se zdá zcela zachovalý.
Ani v Římě jsem nemohla nenavštívit můj oblíbený McDonald, a tak jsme se k slavné Fontáně Di Trevi dostali až po krátkém občerstvení. Fontána plnící přání je pěkná, ačkoli místa před ní moc není. Pak je to je to už jen kousek ke slavným Španělským schodům, jejich slavnost mi jaksi unikala. Dá se ale říct, že je na ně hezký pohled.
Poslední zastávkou druhého dne bylo náměstí Piazza del Popolo, které však navzdory svému popisu „druhé nejdůležitější náměstí Říma“ bylo prázdné a zajímavé na něm byly akorát dva stejné kostely na jedné straně a kostel Santa Maria del Popolo na straně druhé. Co však stálo za to, byl výhled z parku Pincio, který je sám o sobě krásně upraven a tyčí se přímo nad náměstím, přičemž je z něj vidět až do Vatikánu na Baziliku sv. Petra.
Během druhého dne jsme už tolik rozpadlin nepotkali, ale zato velké množství kostelů a hlavně obelisků, jimiž je Řím posetý. Na jeden jsme narazili i na Svatopetrském náměstí, kam jsme vyrazili hned další den. Zpočátku to sice vypadalo, že Baziliku vůbec neuvidíme, jelikož byla až do 13:00 zavřená kvůli jmenování kardinálů. Proto jsme se nejdříve došli podívat na Andělský hrad a do Vatikánských muzeí.
Přesný popis cen a struktury vstupenek jsme však na internetu nenašli, ale díky shodě šťastných náhod jsme na místě nakoupili nejlépe, jak jsme mohli. Vstupenka do Vatikánských muzeí včetně Sixtinské kaple stojí 16€ s tím, že si budete muset vystát asi 2 hodiny dlouhou frontu, pokud si nepřiplatíte 4€ a frontu nepřeskočíte, jak jsme to udělali my. Připlatit si a přeskočit frontu i do Baziliky, kam je mimochodem vstup zdarma, se však už nevyplatí, i když Vám k prohlídce dodají průvodce, 25€ navíc je totiž už vážně trochu moc. Muzea se skutečně vyplatí navštívit, ačkoli to nejspíš nemá žádnou větší informační hodnotu a navštívíte i slavnou Sixtinskou kapli, která se zařadila k místům, které jsem si představovala úplně jinak. Do Vatikánských zahrad už jsme jít odmítli, nejen kvůli nedostatku času, ale také protože lístek stál celkem 32€ včetně návštěvy muzeí, což nám přišlo zbytečné.
Po vystání dvouhodinové fronty na Baziliku sv. Petra přes bezpečnostní rámy, jsme se ještě rozhodli zajít do kupole, kam jsme přišli jako jedni z posledních z návštěvníků toho dne a mohli si tak užívat noční výhled na Svatopetrské náměstí a vlastně na celý Řím. Tam ale případným návštěvníkům doporučuji k 6ti eurům ještě 2€ připlatit a zvolit dopravu nahoru výtahem, jelikož stejně polovinu cesty ještě půjdete po schodech. A je to něco, co dá skutečně zabrat. Navíc nic pro klaustrofobiky. Co se týče baziliky samotné, ohromující je především její velikost a neskutečné množství lidí, které se každý den snaží dostat dovnitř. Na Vatikán se tedy vyplatí vyhradit si celý den.
Pizza z druhé vybrané restaurace už tolik nenadchla, třetí večer jsme proto zamířili pro pizzu opět do restaurace z prvního dne.
Co nás ale překvapilo, bylo chování místních a nedodržování všeobecně uznávaných pravidel. Pominu-li všudypřítomné obtěžování ze stran pouličních prodejců, davy v ulicích chodí značně bezohledně. Klidně do vás někdo strčí, zastaví se před vámi uprostřed cesty nebo v nejužším místě chodníku a neuhne se. To bylo znát hlavně v metru, kde lidé vždycky ihned nastupovali, aniž nechali ostatní nedříve vystoupit nebo si pamatuji, jak jsem nevěřícně zírala na slečnu, co si uprostřed dveří metra klidně psala smsku na mobilu připravena vystoupit na další zastávce, zatímco lidé se nemohli kvůli ní dostat ani do vlaku ani z vlaku.
A to jsem ještě nezmínila jejich řízení. Nejen že na přechodech nepřibržďují, takže kdo přes přechod neutíká, riskuje tím vlastní život, ale když už některá auta zastavila na červenou, klidně stála na přechodu a chodci museli tyto auta obcházet. Vrcholem byla situace, kdy auta stojící na červenou se snažila udělat prostor za nimi jedoucímu policejnímu vozu, a tak klidně vjela do silně frekventované křižovatky, kde byla málem sražena příčně jedoucími vozidly. Něco takového jsem v životě neviděla. Sama jsem se postupem času bála přecházet i přes přechod se semaforem, jelikož někteří řidiči se snažili přecházející chodce objíždět. Neuvěřitelné. Nezvyklé bylo i to, jak často na sebe řidiči troubí. Prostě horkokrevní jižané.
Kupodivu ve městě nebylo ani tolik bezdomovců, jak by člověk v tak teplé zemi čekal, v Dublinu, kde pořád prší, jsem jich nečekaně potkala mnohem víc, oproti tomu tu ale bylo spoustu žebráků, kteří za Vámi neváhali po ulici chvilku jít.
Překvapilo mě také, že obrovské prosklené domy, moderní budovy a světoznámé obchody nejsou v ulicích moc k vidění a pokud ano, jsou v italských domech bez vnější typické výzdoby a upoutávky.
Poslední den dovolené jsme už měli spíše odpočinkový, procházeli jsme město, obešli pár dalších památek jako kostel svaté Panny Marie Sněžné, Operní divadlo, kostel Santa Maria della Vittoria, baziliku Santa Maria degli Angeli a k ní přilehlé lázně císaře Diokleciána. Ty byly opět ve stylu na trávě poskládaných kamenů a já se neubránila srovnání s lázněmi v Britském městě Bath, které byly mnohem lépe zachovalé a především výborně popsané, jak to dříve chodilo. Tady z té nešťastné, ale krásně uspořádané hromádky zbytků soch a van jsem se toho moc nedozvěděla.
Na oběd jsme se pak nechali přemluvit do italského fastfoodu Lasagnam, kde nám připravili lazaně naprosto odlišné od těch připravovaných v našich končinách. Byly měkké, vláčné, jemné a především hodně syté. Po poloviční porci jsme totiž měli dost a smažené brambory jako přílohu už jsme ani nemohli dojíst. Pak už byl ale čas jít přes Náměstí Republiky zpátky na nádraží Termini, odkud nás vzal autobus na skutečně velké letiště Fiumicino, kde nám letělo letadlo zpět do Prahy.
Celkově výlet hodnotím kladně. Počasí nám přálo a stihli jsme vidět vše, co jsme vidět chtěli a mohli. Necelé 4 dny nám na Řím úplně stačily. Hotýlek Lilliput jsme si naštěstí také vybrali dobře, a tak nebylo na co si stěžovat. Jediné, co bych v Římě nedoporučila je nechat tam odcestovat samotnou holku.
Na ten chaos a nezvyklé chování lidí bych si nikdy nezvykla, a proto pro mě tento výlet byl přínosný, zajímavý, ale žít bych v Římě nemohla. Ještě uvidím, jak se bude Řím lišit od Florencie a Benátek, a pak si udělám názor na celou zemi. Celkově zatím hodnotím Řím jako zajímavé, ne uplně moderní město plné hezkých památek, které stojí za to navštívit a na vlastní kůži zažít to chování místních lidí.
Chcete-li se o Římu dozvědět více, navštivte také stránky mého manžela, uvidíte tak trochu jiný pohled na věc.