Dnes bych Vám ráda vyprávěla jeden z nejlepších a zároveň nejzajímavějších zážitků, co mě v Londýně potkal. Ačkoli jsem navštívila i Hampsteadské divadlo a hru Hello/Goodbye, která byla super už jen proto, že měla titulky, takže se mi lépe rozumělo, přesto muzikál měl příběh, a to nejen samotné představení, ale celková situace. No posuďte sami.
Zrovna když jsem byla s hostitelskou matkou (dále jen HM) nakupovat, protože ona kvůli klidu o Rosh Hasana nesměla, vzali jsme si u obchoďáku noviny zdarma. HM po přelétnutí nejdůležitějších zpráv a reklam noviny odložila, ale já proto, že jsem se všemožně snažila zlepšit angličtinu, jsem četla vše, včetně inzerce. 😀 A na zadní straně novin jsem uviděla reklamu na muzikál Lví král, kterých bylo po Londýně plno, hlavně v metru. A jak se tak snažím přeložit veškerý text, uvědomím si, co čtu. V Londýně bude 15leté výročí od uvedení Lvího krále v hlavním městě a kvůli této příležitosti společnost Walta Disneyho daruje 750ti lidem, každému po dvou volných vstupenkách na jubilejní představení. Na tento muzikál jsem slyšela jen samou chválu, ale po zhlédnutí kresleného filmu jsem však moc nadšená nebyla. Nicméně děj znám, s porozuměním by tedy neměl být problém, tak proč to nezkusit? Však je to zážitek a o to jde.
Podmínkou bylo, aby se dotyčný dostavil v pondělí v 8:30 hodin ráno do divadla Lyceum, kde dostane pořadové číslo, na jehož základě si vyzvedne vstupenky.
Ihned jsem tedy HM na tuto akci upozornila, přičemž ona reagovala tak, že bych to měla zkusit. Mladší kluk má prý zrovna ve škole volno, a jelikož bude u prarodičů, není proto nutno, abych byla doma, a tak na těch pár hodin můžu odložit své povinnosti. Nadšeně jsem souhlasila a víc jsme se o tom nebavili. Vzpomněla jsem si na to až den před a uvědomila si, že bych měla vstávat ve 4:30, jelikož se fronty mohly tvořit až od 6:00. V pět jsem odcházela z domu, 40 minut strávila v metru a pak půl hodiny hledala cestu k divadlu. Byla jsem v Londýně teprve dva týdny, město jsem neznala a v šest ráno jsem deštěm bloudila tmou sedmimiliónového města a nevěděla pořádně, kam jdu. Díky mapkám, kterými je město poseto na každých sto metrech jsem kolem Temže došla do cíle po půl sedmé a zařadila se do fronty, která vedla kolem tří stran zmíněného divadla. Dle mého názoru by jich bylo mnohem více, kdyby většina lidí nepřelétla oznámení pouze jako obyčejnou reklamu.
Jak se postupně začalo rozednívat, organizátoři v neustálém dešti, větru a zimě obcházeli frontu a nabízeli nejprve kávu a čaj, poté koblihu plněnou marmeládou a nakonec každému ve frontě dali náramek s pořadovým číslem. Na mě vyšlo číslo 767! Znamenalo to, že mám před sebou 16 lidí, kteří se nesmí dostavit pro lístky, jinak na mě nezbydou. Šance to byla celkem veliká, proto jsem čekala dál.
Těsně před osmou hodinou jsem měla telefon od hostitelského otce: „Můžeš mi říct, kde jsi? To, že má syn prázdniny a ty ho nemusíš brát do školy, neznamená, že máš volno a nebudeš pracovat! Ihned se musíš vrátit domů!“ Moji odpověď, že jsem myslela, že můžu jít, když mi to paní dovolila, ani nenechal dopovědět, znovu mě upozornil na mé nezodpovědné chování a zavěsil. Do pěti minut jsem měla hovor od HM, zda stojím v té frontě na muzikál, že prý akorát nevěděli, kde jsem, protože na to zapomněla. Celá vykulená jsem netušila, co jí na to říct a už vůbec, co si o tom myslet. Je tedy problém nebo není? U nich byl trochu zádrhel v tom, že spolu neuměli pořádně komunikovat. Samozřejmě jsem ve frontě zůstala, pokud budu mít průšvih, tak už to nezachráním.
Každopádně o další dvě hodiny později jsem se konečně dostala na řadu a obdržela dva lístky do třetí řady na první balkón, kam jeden lístek obyčejně stojí asi 2800,-Kč! Nedivím se a zároveň jsem vděčná, že někdo nevydržel v dešti a zimě čekat.
Domu jsem se dostala v 11, ale komu to vadilo, když byli všichni v práci? 🙂 Svou práci jsem stihla a o propustku jsem se dovolila. Nechápala jsem proto ten vzniklý problém. Nakonec po příchodu rodičů o tom nepadlo ani slovo a ráno se otec akorát zmínil, že o ničem nevěděl.
Na samotné představení následující neděli jsem pak pozvala HM za to, že mi dovolila do té fronty jít a také proto, že jsem v Londýně ještě nikoho neznala.
V zadaný den jsme tedy vyšly dřív, abychom si stihly dát ještě oběd, ale jelikož mívalo metro o víkendech výluky, na zmíněný oběd zbylo pouze 20 minut. V restauraci Le Pain Quotidien na Covent Garden proto HM poprosila číšnici, zda by nám nedoporučila jídla, která jsou nejrychleji připravená, a já nestačila zírat, když nám číšnice přinesla vybraná jídla do pěti minut a přednostně nás obsloužila i nápoji, zatímco restaurace byla jinak narvaná lidmi a u vchodu čekali další na usazení poté, co se někdo zvedne. Dezert nám pak zabalili do krabičky, kterým jsme si zpestřily přestávku v divadle a vyrazily jsme na představení.
Muzikál mě ohromil. Takhle já si představuji umění. Tohle byla naprosto brilantní ukázka toho, proč stojí za to ty tři tisíce utratit, proč je to neustále vyprodané, a že není zapotřebí ani v dnešní době automatizace za každou cenu. Nechci naše umělce hanit, já si jejich umění vážím, ale tohle se naprosto nedalo srovnávat. V českých muzikálech zpěváci chodí ze strany na stranu a tanečníci tancují. Prostory jsou malé, kulisy se v posledních letech spíše promítají na stěny a hudba hraje z reproduktorů.
Zato tady tancovali úplně všichni, do toho zpívali, a jelikož šlo o zvířata, nosili masky a kostýmy a museli se naučit i co nejvěrnější pohyby šelem. Místo projektoru hra světel a stínů, perspektivy, barev, kulis, kostýmů, loutek, prostoru a k tomu hrál živý orchestr. Tito lidé jsou opravdoví mistři svého řemesla, opravdu něco umí. Bylo to dokonalé po všech stránkách.
Vedle toho naše muzikály vypadaly poněkud domácky. Abych jim tam přece jen něco utratila za péči ve frontě a krásné představení, koupila jsem si jako suvenýr přívěsek na klíče. 🙂 Že jsem se nerozšoupla? Naopak. Suvenýr za 350 korun je podle mě dost. 😀
