Po roce nastaly prázdniny a děti se opět chystali na týden k babičce. A tak manžel pořád mluvil o nějakém výšlapu do hor, na Lysou horu, výšlap sem, výšlap tam… Snažila jsem se tak trochu zabránit šílené túře, a tak jsem naplánovala výlet k pramenu Labe. U Vltavy jsme byli loni a bylo to super, tak si to zopáknem.
Jelikož jsem to ale plánovala ještě když byly děti doma, bychom mohli odjet téměř hned jak odjedou, nezjistila jsem si všechny informace o výletu, a tak je pár věcí, které bych dneska udělala jinak. Cest k prameni vede několik. Z Harrachova, Špindlerova mlýna i Sklářské Poruby, přičemž ta z Horních Míseček by měla být nejpříjemnější. Jelikož jsme si nebrali kola, chtěli jsme tak deseti kilometrovou procházku, tak to tak nějak vycházelo.
Ráno bylo takové zrychlené, všechno jsme měli připraveno od večera, jen jsme napustili vodu do lahví, udělali čerstvé kafe do termosky, vzali z ledničky snídani a vyrazili. Cesta byla celkem poklidná, jeli jsme přes Turnov a na parkoviště v Horních Mísečkách dojeli asi v 10:00. Vyrazili jsme podle Mapy.cz směrem po žluté nahoru, protože byla nejkratší. Už od začátku je to ale velmi strmá, kamenitá cesta. V barefootkách to nebylo úplně ideální, ale my si je vzali schválně. Zaprvé to byla celkem dobrá masáž nohou a zadruhé jsme nespěchali, takže jsme sice nemohli jít extra rychle, ale to nevadilo.
Cesta k Vrbatově boudě se teda skutečně táhla, protože to byl fakt strmý kopec nahoru, ale od poloviny už byly součástí i nádherné výhledy, takže jsme si to celkem užili. I když každý sám, protože manžel neumí jít pomalu, já zase rychle. A poslední čtvrtka už naštěstí nebyla až tolik strmá. 3,5 kilometru bylo za námi, měli jsme už celkem hlad, ale ve Vrbatově boudě jsme si nic nevybrali (klobása, borůvkový knedlík, plněné knedlíky uzeným, krkonošské kyselo), a tak jsme pokračovali už jen kousek – 2,2 km k Labské boudě.
Teď už jsme se ale vydali po červené, abychom cestou navštívili i Pančavský vodopád. Od Vrbatovy boudy jsme šli po písčité cestě dolů s krásným výhledem na Labský důl, až jsme došli k říčce Pančava a hned také k přilehlému vodopádu. Ten byl obklopený lidmi. A nejen před zábradlím, ale několik z nás se odvážilo jít i za zábradlí. Zaprvé proto, že jinde už nebylo přes množství lidí místo a zadruhé proto, že z cesty se s tím vodopádem ani moc vyfotit nedá. Následně jsme se vydali dál a cestou potkali ještě pár vyhlídek na důl, až jsme došli k Labské boudě. Tam jsme zjistili, že je odsud vidět i Sněžka, ale jelikož už bylo asi 13:15 a my měli fakt velký hlad, šli jsme rovnou obědvat.
Překvapilo mě, že jsme cestou potkávali celkem dost lidí s kočárky. Později jsme potkávali i cyklisty a nakonec nás mrzelo, že jsme si také nevzali kola. Tak třeba příště.
Na jídlo se stála celkem fronta, ale šlo to dost rychle, takže jakoby fronta ani nebyla. Výběr nebyl veliký, ale vybrat se dalo. Jen ceny byly naprosto šílený. Hlavní jídlo za 310 Kč – rajská, segedýn, ptáček, borůvkové knedlíky a nebo boloňské špagety za 290 Kč. Nebo polévka čočková či česnečka po 120 Kč, případně nakládaný hermelín, klobása nebo párek. Já měl velkou chuť na česnečku, a tak jsem si k ní už dala jen za 60 Kč jednu nožičku párku. Manžel si dal segedýn a oba jsme vypili jeden točený Birell PomeloGrep za 80 Kč. Polévka byla skvělá. Hustá, s bramborami, sýrem a opečeným chlebem. Párek normální, dost mastný, a trochu nasládlý. Stejně tak segedýn měl trochu chuť rajské. Ale pochutnali jsme si, pak jsem si vystála šílenou frontu na záchod a pokračovali jsme po červené dál.
Bohužel jsme si nevšimli, že hned pod chatou je ještě Labský vodopád, takže ten tam na nás čeká na příště.
K prameni Labe jsme dorazili před půl 3. Překvapilo mě, jak je studánka zanesená. Vyfotit se s ní ale pořádně moc nedalo, jelikož je tam fakt dost lidí. Líbily se mi ale erby všech měst, kterými Labe protéká. Celkově je to místo moc hezky udělané a jako třešnička na dortu je tam i zajímavý příběh o velbloudovi.
Po zčeknutí internetu jsem v blízkosti zahlédla i státní hranice, a tak jsme se rozhodli ještě nakouknout do Polska. Po 500 metrech jsme došli ke státním hranicím, které jsou označené pouze počmáranou cedulí a od České budky jsme dohlédli až na Sklářskou Porubu.
Odtamtud jsme se vrátili zpátky k pramenu a vyrazili po žluté zpět k Vrbatově boudě. Na chvilku jsme zastavili ještě u krásné dřevěné chaloupky U Čtyř pánů, abychom se napili a pak už jsme celou dobu jen lehce stoupali po asfaltce s krásným výhledem na Labskou boudu, důl a Sněžku. Tohle by byla ta správná cesta na kolo.
Nakonec jsme došli až na Vrbatovo návrší, kde je Mohyla Hanče a Vrbaty, což je památka na smrt dvou pánů během mezinárodního závodu v běhu na lyžích z roku 1913. Když si o tom čtete, je to dost smutný, ale výhled tu byl skutečně nádherný na všechny strany. Vlevo je Labská bouda, Labský důl, pak Sněžka a dokonce i Ještěd. Je skvělé, že tam je i tabule, která vysvětluje, co je co. Škoda, že není i na druhé straně.
Poté, co jsme se pokochali vyhlídkou jsme sestoupili k Vrbatově boudě, kde právě odjížděl autobus dolů do Horních Míseček. Po zralé úvaze jsme naznali, že už je čtvrt na 5, ještě nás čeká dvouhodinová cesta domů a na trmácení se z kopce 3,5 km nás moc bolí bedra. Počkali jsme teda 20 minut na další autobus a ze strmého kopce se nechali svézt za 67 Kč za osobu. Dole už jsme jen došli k autu, zaplatili parkování – mělo stát 300 Kč na den, ale nakonec je to jen 30 Kč za hodinu, takže nás 7 hodin stálo jen 210 Kč a vyrazili domů.
Cestou jsem opět obdivovala, jak krásně upravené vesničky cestou potkáváme. Nejvíc mě zaujala Jilemnice, tam to bylo fakt krásný. Tentokrát nás cesta vedla kolem Jičína a Poděbrad a domů jsme dorazili kolem půl 8.